Menu
Spokojeni?
"Tři měsíce, čoveče."
"Nejmíň čtyři. Viděls to tam? To do dubna není možný stihnout."
"Do března."
"No to už vůbec ne, dyť to je..."
"Jak to vydržíme?"
"No, budeme posilovat diskuzáky, abychom dočista nezblbli."
"Musíme zpunktovat občas nějakou hospodu. Znáš Satorovy mejdany?"
"Něco takovýho se bude muset udělat, jinak se tady uhryžeme mezi fejky nudou."
"Klucí... pohleďte a plalčte. Tohle je poslední kofola v Aťasu."
"A ještě ani není plná."
"Jo a Nenu vám vzkazuje, že máte dopít a další už nenalejvá, že už není z čeho."
"Tak to je konec."
...a kuřárna prvně v historii utichla.
"Počkej, já si ji vyfotím."
"Podrž ji takhle proti světlu..."
"Počkej, já taky... ještě... dobrý. A teď se pomalu napij. Ne tak rychle, hejbeš se mi. ...tak, dobrý."
"Lidi, celou dobu si řikám, že je to hodně blbej apríl v prosinci, ale ještě chvíli to takhle hrajte a já tomu už vážně začnu věřit."
"Tak jestli sem teď Nenu přijde a řekne ´Apríííl, chalani,´ fakt si oddychnu."
Kuřárna opět ztichla jako tábor při posledním ohni v předvečer odjezdu domů.
Předevšemi se vynořovali démoni a bubáci všedních dnů, kteří přes mocné džu-džu tohoto místa nedokázali projít.
Mocné tabu udržované podle kmenových zvyklostí utrpením sličných dívek i mužných bojovníků již dávno vyhnalo všechny zbabělé démony za čáru, přes kterou mohou přejít jen zasvěcenci, oběti a šaman. ¨
A paní hostinská, protože bez ohledu na posvátnost a nepřístupnost kteréhokoliv území Tabu v buši, jeskyni či v horách se vždycky musí podávat omamné nápoje a plná miska něčeho malinkého, křupavého a osmaženého, co třeba mohlo být i živé, protože bez toho se žádný rituál krve a bolesti nemůže obejít v žádné kultuře na Zemi a patrně i v přilehlém okolí.
Vyšli jsme do noci.
Poslední outrata je srovnána, ale naše životy bez obětiště nemohou býti vyrovnány, jako křesťan nemůže být srovnán s bohem, světem a svojí duší jen tím, že si koupí na pouti perník a vhodí šesták do kostelní pokladničky.
Rituál a účast na něčí oběti spojuje člověka s jeho svědomím.
Už jen být přítomen cestě bolesti, kterou podstupuje blízká osoba člověku říká "memento mori!"
PAmatuj na smrt, člověče, i tys dlužen nejen hospodě, ale i svojí duši a buď ve střehu, aby účet nepřišel nečekán.
Protože to pak je pozdě si ještě nahonem objednávat, když lokál zavírá.
Poslední kofola a poslední pivo a jsou z nás sirotci na chladné ulici, zima na krku, za rohem jenom gay-bar, kde obsluha za jeden rum napíše šest čárek.
Je pozdě plánovat, jak zítra užijeme včerejška: "memento mori, carpe diem!"
Vyklízení Aťasu vypadalo ještě den předem jako hrozící fiasko. Zleva chřipka, zprava zkouškové a mezitím ulička neodmítnutelných pozvání k rodičům na obědy.
Když je vlast v nebezpečí, ptej se až stoje na barikádě, kde je tvoje místo, a tak jsem šel.
Z těch tváří jsem třináct do tuctu nepoznal. Velmi matně jsem si vzpomínal na tohle tričko, támhleten obojek, tuhle kérku jsem vlastně taky vídal, když jsme se míjeli ve dveřích.
Jako blaničtí rytíři, jako skřítci či duchové místa, nevidění, neznámí, vyrojili se lidé, o kterých se žádné bohatýrské písně u ohňů nepějí. Zatím. Vzali svůj club a přenesli jej na ulici, do auta a celé území kmenového Tabu bylo v pár hodinách sbaleno jako opilý princ do koberce, aby se tento probudil v jiné posteli do nového života, protože byl odnesen jako to nejmilejší, co bylo dovoleno zachránit a odnést z paláce.
Omladina, na kterou se na fousatých serverech tropí narážky a povýšený posměch se chopila práce silou ňader v rozpuku a intelektuálně propadlých hrudníků a bez dotazu na metály to prostě udělala.
Buďme potěšeni -- fakt tenhle svět neleží na bedrech brontosaurů. Fakt je tu dobrá základna, která se o své místo na slunci sama přihlásí, když bude cítit potřebu.
Sedím v Novém Aťasu a vidím tváře, na které jsem za ten čtvrtrok téměř zapoměl.
A ikdyž tu mám jen bílej sex s Vaškovým rautem a páchám kulinářské zvrhlosti pářením misky a talíře, jsem zase zpět mezi svými.
Sice si s většinou z nich nemám co říct, ale už jenom vidět ty tváře mi říká -- blázen je ten svět kolem a my jsme, víceméně, normální.
Nemusíme si rozumět, vřdyť nejsme manželé. Ale jedeme jedním vlakem jedním směrem a tak holt máme něco společného a na tom musíme spolupracovat.
"Půjdeme... no, začneme tudy."
"Čoveče, to je chodba právě tak akorát na uličku. No hele -- zleva, zprava... a žeňte ty hříšnice středem!"
"A taky teď můžou všichni postávat na chodbě, jak tam nebylo k hnutí, a furt se bude dát procházet."
"Postupujme touto chodbou k prvnímu bodu naší exkurse, k pánským záchodkům. Jak vidíte, jsou rozsáhlé, prostorné a početné."
"Takže už nebude fronta na mušli? Vono v jinejch lokálech se dá jít na dámy, ale tady by se člověk bál, aby tam jednu nechytil bičem..."
"Zde v koutě naše specialita -- blítko."
"Pítko, nebo blítko?"
"Na blití moc vysoko, na pití moc nízko."
"Takže tak akorát na to, aby tam šla někomu strčit hlava, bylo to hygienické, protože tam určitě nachcáno nebude a zároveň se tím neblokovala mísa. Jo, to je fakt dobrej vynález, tohle se určitě na něco použije..."
"Po tomto schodišti mohl stoupat Ludvík XIV., kdyby se toho dožil. Nad schodištěm vidíte nezaslepený otvor pez přístupové cesty, to není chyba projektu, tam vznikne cela."
"Už vidím Divočinu, jak shora močí dolů na lidi."
"No,... ehm. Tak na tohle chci zapomenout, to se nestalo!"
"Tady je clinic..."
"...a hisotricky první porušená červená v Novým..."
"...no... já nevěděla, jeslti je to doopravdy červená, nebo jeslti to tam jenom tak zbylo... No jak jsem to měla vědět...?"
"A gotika."
"...jéžiš... to je veliký..."
"No, přijde mi, že je tady dost vysoko strop..."
"Ale zase se můžeš rozmáchnout bičem a nedostaneš ji o strop zpátky."
"A jak došáhneme na to, na co budeme věšet subíky?"
"Obuj se, dojdi si pro štafle, pověs se, připoutej se..."
"...trochu se zbičuj a poděkuj si..."
Nové trámoví, nová podlaha, nový strop. Prý to byla jenom jedna hala bez stropů, je dost těžké uvěřit tomu, že jenom tohle patro se zvládlo udělat za čtvrt roku. Řemeslníci by to ani neslíbili, natož aby to zvládli.
Trámy jsou ještě zmatené a potřebují zasvětit.
"Lidi, až teď, jak sedím tady na tý lavici, teď teprve se cejtím zase dobře. Tady jak je ta díra, to se vám nikde jinde nepovede, sedět takhle půlkou prdele na tý díře, to je jenom v Aťasu. A vzpomínáte, jak jsme tady řádili se Schovankou, jak tam ten jeden sednul a postavil vedle sebe pivo, rovnou do tý díry? A pak se vytratil, že jde pro hadr a už se nevrátil a místo něj si tam sednul druhej... a postavil si to pivo lautr stejně do týsamý díry!"
"Když oni měli oči pro něco jinýho, než kam stavěj pivo."
Ty trámy zatím nevěděj, čím se staly. Mohou být dětským pokojíčkem, stejně jako ješivou.
Tvůj Atelier tě potřebuje! Je potřeba vysvětit ona posvátná místa a vtisknout znovu trámům do paměti, že jsou hranicí, kam se duchové okolního světa mají bát vstoupit.
Bude mnoho obětí přivedeno v okovech na místo obětní, aby se znovu vztyčila jeho ponurá posvátnost.
Trámy nasáknou odérem bolestného potu a zdi křikem tichým i hlasitým.
Každá cihla, když k ní přiložíte ucho, bude vyprávět příběh provinění a trestu, bolesti a odpuštění. A přijetí, oddanosti a naplnění.
Na fotkách z Indie jsem viděl tabulku:
"Zde meditoval Buddha. Zujte si obuv a odložte všední starosti, neposkvrňujte toto svaté místo."
V pravidlech by možná neškodilo najít větu: "Zde trpěli vaši kamarádi. Nedělejte z toho debatní koutek a zachovejte atmosferu tohoto místa."
Mučírna má i po staletích svoji atmosferu. Ta nová, atelierní, zatím neví, jeslti to tesař myslel vážně.
Lokál utichl, když se ozvalo volání k proslovu.
Když proslov začal, jeho značná část zmizela v tradičním hučení davu. ¨
Ale to podstatné zaznělo hned dvakrát, na začátku a na konci:
"...takže napřed veliký potlesk pro ty nejdůležitější -- Pro Vaška a jeho ženu."
Pozdvihl se dvouminutový upřímný potlesk.
Potlesk pro pomocníky nezazněl: dívali se jeden na druhého a s úsměven zadostiučinění přemítali, že tenhle trám nesli spolu s tímhle, támhle o tu cihlu mají tuhle modřinu... a že si mohou navzájem zatleskat po ramenou.
Tak vítej, novej čase, třeba bude líp :-)
PS: "Tak kluci, bylo mi ctí vás zase po čtvrt roce potkat. ...jo, čtvrtky teď už zase budou. Čtvrtky... můj život má už zase řád!" (DarkSword)
DODATEK PRO SMUTNÉHO VAŠKA: Ano, původní zvěsti "...a nebude tam kuřárna" skutečně zněly nako bubny z lesů svolávající k revoluci.
Ale tenhle "peron" je skvělej. Jo kdyby ještě mrzlo nebo kdyby vítr bičoval hříšné ouchylstvo mrazivým deštěm, ano, to by bylo k vzteku, ale teď jsme měli z čerstvého povětří bez zbytečného přeřvávání se výhled na pouliční lampou prosvícenou první rozkvetlou jabloň a i my, nekuřáci, jsme mohli kecat s tou partou, co ani lokál neznala, protože byla každý týden zalezlá celou dobu v kuřárně.
A světe div se -- i tuhle kuřárnu se jim podařilo zahulit!!!
Takže Vašku, netruchli a zvedni hlavu z dlaní: něco udělej s dveřma (zavíráním tou drobnou rukojetí jsem si orval nehty na ruce a co jsem koukal, nebyl jsem sám) a OK, dobrej vynález to je!