Menu
Spokojeni?
S bobry je to v Čechách (a ve střední Evropě obecně) takové všelijaké a nejednoznačné. Na straně jedné zažívají povšechný rozmach a jejich populace roste s každým pářícím cyklem, na straně druhé představují limitně ohrožený druh a narazit na hezky upraveného bobříka je událost čím dál, tím vzácnější.
Hroší řeka získala své (pravda - neoficiální) jméno díky rozsáhlým letním invazím hrochů. Její písčité zátočiny jich hostí v letních parnech celá stáda. Hrošíčata s nadšeným výskáním cákají vodu a dovádějí v mělčinách, starší kusy se pak lenivě rozvalují na březích a oslovujíce se přitom mámo a táto likvidují v obrovských koších přinesené zásoby potravin, tekutin a mnohdy i kuřiva. Tak tomu bývalo v dobách dávno minulých a nejinak je tomu i dnes, byť s jistým rozdílem. Zatímco v rámci dob socialistických byl cizácký zvyk adamitství (skrývaný pod bratrskoněmecké označení FKK či bezrodně kosmopolitní pojem nudismus) převážně pronásledován a potlačován, doba moderní přinesla i jeho rozšíření z míst tradičních, leč ilegálních (pamětníci se slzou v oku vzpomenou Labiovou Lhotu) i k Hroší řece.
Pronásledování bobrů i bobrů má v českých zemích rozsáhlou tradici. Pro správce vodních toků i rybáře je bobr nepřítelem z nejstrašlivějších. Rozsáhlá bobří díla (zvaná též nesprávně hráze) představují svou retenční schopností výzvu i velmi zběhlým inženýrům hydrogeologických staveb a bobří sídliště )zvané též nesprávně hrady) jsou schopna proměnit i velmi kvalitně zpevněný břeh v bludiště děr, chodeb, poradních sálů, rodinných domků a porodnic nových bobřích generací. Jeho pronásledování je - vzhledem k páchaným škodám - věcí tradiční a po věky provozovanou. Tradice pronásledování bobrů je pak záležitostí z hlediska věků tradiční mnohem méně, je však o to intenzivnější a mnohdy i bratrovražednější.
Došlo k tomu někdy na přelomu tisíciletí. Mezi hrochy se u Hroší řeky začaly objevovat samice s bobry, připomínajícími spíše dobře oškubanou drůbež a vystavující tak na odiv struktury, vhodné spíše do muzeí voskovch podivností či na stránky webových magazínů s titulky typu Deset věcí, které jste nikdy nechtěli spatřit. Ty soudnější a tvořivější z nich ovšem nevyhubily bobra do kořene a obohatily tak svět Hroší řeky o rozličné piktogramy, leckdy i docela vtipné. Krátké období bojů o bobra, sváděných na stránkách ženských glancových žurnálů bylo poměrně rychle nahrazeno všeobecné přiznání získavší ideologií "Zničit bobra", aplikovanou s razancí, hodonou správců vodních toků, jakož i rybářů. Bobr se tak - nehledě na své rozšíření podél vodních toků - stal opět zvířetem vzácným. Vzácným natolik, že mladší z profesionálních fotografů již prakticky nechápou upozornění starších "Hele, bobr!"
Pro pana Foglara byl bobřík symbolem pracovitosti a vynalézavosti. Hezky upravený a decentní bobřík, jehož nositelku přivedl v sobotu za ruku jeden z nových uživatelů Eleferna se ukázal jako velmi pracovitý a svým způsobem i velmi vynalézavý. Pan Foglar by z něj - nehledě na jeho dosud ne zcela vyjasněný a nejspíš ambivalentní vztah k ženám - měl zcela jistě radost.