Menu
Spokojeni?
Merkurius na mašině
(pozor, přesmíru vzletné poetično)
www.santaFreud.sweb.cz/Merkurius.mp3
Okénko vlakového kupé buší do mojí klimbající hlavy rytmem chůze matky, nesoucí v lůně dítě a koleje vydusávají rytmus jejího srdce. Dýchám opojnou vůni pekla, jen sena vonící z luk a čmoud stromů, které roztápějí ohniště pod kotlem lokomotivy, která se řítí vpřed krajinou.
Vůkol možná vodníci usilují o životy děvčatům při večerním koupání, bludná světélka chystají se uloupit živitele hladové rodině a víly přicházejí pobláznit ještě nevybouřené mladíky, spěchající z polí podél lesa ke svým dívčinám. Pokud zaběhlé děti hledaly perníkovou chaloupku, budou přírodou rozsápány v tuto blížící se noc a srnečky tomu budou zpovzdálí nezúčastněně přihlížet, zatímco víly i bludičky se jim i vyhnou.
Usínám hlavou opřen o okénko, vyťukávající na moji hlavu tajné morseovské poselství o síle mašiny, která se řítí krajinou a prorazí si cestu mřížemi slunečních paprsků i hlubinou bezbřehé noci.
Vládla tu příroda nerušeně, ale dupot kol v rytmu srdce nad dítětem ohlašuje, že panování teď bude protrženo.
Ocelová pěst silou neurvalé mašiny rozbije držky opozdilým ranním vílám i podvečernímu vánku a vymlátí zuby hladově zavírající se tlamě lesní tišiny už-už se chystající zhltnout koleje tepající v rytu srdce bojujícího rváče.
Mašinfíra jako jediný vidí světlo na konci tunelu, když ostatní duše v kupé jen slepou vírou doufají v lepší příští a snaží se věřit, ze všech sil dětinsky věřit, že se ze všepohlcujícího lůna skály ještě někdy na svojí cestě stihnou narodit.
Mašinfíra, jejich bezejmenný duchovní průvodce, jako jediný vidí víc nežli oni a má pro tuto víru důvod světa znalého, který tunelem od zániku ku zrození projel nesčíslněkrát a zanořuje se do něj už zcela bez obav. Ale ani tento mocný šaman, vládce nad jejich Cestou, zatracením i znovuzrozením, průvodce bludných duší slepě věřících v to, že cesta vpřed má také vpředu svůj smysl, nebo alespoň cíl, ani on sám nemá moci nad silou chtíče nadrženého v kotli, nemá pražádnou vládu nad nezkrotnou silou okřídlené mladické vášně deroucí se vpřed, vpřed jako pěsti proti rozšklebeným tlamám lesů i vpřed do klínů mechem zvlhlých hor a skal.
Jen ty nudné kopce objede, jakoby zanořit do nich svůj píst natlakovaného kotle bylo posměchem té síle pulsující v jeho nitru. Posměchem síle tak mocné, že z Merkuriových botek by zbylo jen ve vzduchu viset pár pírek, jak by byly utrženy z místa a vrženy vpřed, proti větru i světu.
Tento chtíč sedí pevně na kolejích a každý pokus vymanit se z nevyhnutelného pronikání do tunelu a zase ven a prohánět v hrůze prchající lesní víly, každý takový pokus by byl jen směšnou, marnou, ale o to hlasitější sebevraždou.
Hleďme to mladé nitro jak parní stroj ženoucí se vpřed, lhostejno kam, hlavně že vpřed!
Vpřed, jinak jej síla vnitru kypící roztrhá.
Roztrhá jeho těžké, ocelové pláty jako smrt trhá práchnivý rubáš, roztrhá je do všech stran mohutným výbuchem, pokud tu sílu nepřetaví v trysk přímo vpřed, vstříc tunelu, na jehož okraji blaženě ze sebe vystříkne mléčně bílý oblak páry pro ten ohlušující hvizd, jaký má smysl právě a jedině na rozhraní světla a tmy tunelu, protože jinde se očím světa ztratí, ba co víc, vytrysknut hvizd svojí nalakované páry do starých, hluchých polí působí trapně a směšně jako vepříkovo kvíknutí.
Vlahá tma tunelu je tu a obláčky bílé páry zmáčejí hluboko zastrkávané prstíky Slunce, které všetečně hmatá po stěnách tunelu, jakoby si chtělo každý zýáhyb a hrbolek důkladně změřit a zapamatovat.
Když už si je Slunce nemůže přímo prohlédnout, aspoň tedy celý boží den bude prstík po prstíku důkladně útroby hory ohmatávat, kam jenom dosáhne a bude i tunel prstík po prstíku trpělivě roztahovat, aby k večeru konečně se sklonilo až na peřinu mraků a pohlédlo co nejhlouběji to jen jde... a potěšeno tím pohledem šlo spát.
Za chvíli unavený vlak s opoznání unavenějším a pomalejším zvukem vynoří se z tunelu v omáčce páry, která ve tmě tunelu nemá stání a spolu s vyjíždějícím pístem znavené již lokomotivy vyvleče se ven a ještě chvíli za vytaženým vlakem bude z protržené tmy zvláčeného tunelu vytékat bílé mléko na prostěradlo do ztichlé krajiny, které ještě pár dlouhých chvil bude bušit rytmus pístů v uších.
(pozor, přesmíru vzletné poetično)
www.santaFreud.sweb.cz/Merkurius.mp3
Okénko vlakového kupé buší do mojí klimbající hlavy rytmem chůze matky, nesoucí v lůně dítě a koleje vydusávají rytmus jejího srdce. Dýchám opojnou vůni pekla, jen sena vonící z luk a čmoud stromů, které roztápějí ohniště pod kotlem lokomotivy, která se řítí vpřed krajinou.
Vůkol možná vodníci usilují o životy děvčatům při večerním koupání, bludná světélka chystají se uloupit živitele hladové rodině a víly přicházejí pobláznit ještě nevybouřené mladíky, spěchající z polí podél lesa ke svým dívčinám. Pokud zaběhlé děti hledaly perníkovou chaloupku, budou přírodou rozsápány v tuto blížící se noc a srnečky tomu budou zpovzdálí nezúčastněně přihlížet, zatímco víly i bludičky se jim i vyhnou.
Usínám hlavou opřen o okénko, vyťukávající na moji hlavu tajné morseovské poselství o síle mašiny, která se řítí krajinou a prorazí si cestu mřížemi slunečních paprsků i hlubinou bezbřehé noci.
Vládla tu příroda nerušeně, ale dupot kol v rytmu srdce nad dítětem ohlašuje, že panování teď bude protrženo.
Ocelová pěst silou neurvalé mašiny rozbije držky opozdilým ranním vílám i podvečernímu vánku a vymlátí zuby hladově zavírající se tlamě lesní tišiny už-už se chystající zhltnout koleje tepající v rytu srdce bojujícího rváče.
Mašinfíra jako jediný vidí světlo na konci tunelu, když ostatní duše v kupé jen slepou vírou doufají v lepší příští a snaží se věřit, ze všech sil dětinsky věřit, že se ze všepohlcujícího lůna skály ještě někdy na svojí cestě stihnou narodit.
Mašinfíra, jejich bezejmenný duchovní průvodce, jako jediný vidí víc nežli oni a má pro tuto víru důvod světa znalého, který tunelem od zániku ku zrození projel nesčíslněkrát a zanořuje se do něj už zcela bez obav. Ale ani tento mocný šaman, vládce nad jejich Cestou, zatracením i znovuzrozením, průvodce bludných duší slepě věřících v to, že cesta vpřed má také vpředu svůj smysl, nebo alespoň cíl, ani on sám nemá moci nad silou chtíče nadrženého v kotli, nemá pražádnou vládu nad nezkrotnou silou okřídlené mladické vášně deroucí se vpřed, vpřed jako pěsti proti rozšklebeným tlamám lesů i vpřed do klínů mechem zvlhlých hor a skal.
Jen ty nudné kopce objede, jakoby zanořit do nich svůj píst natlakovaného kotle bylo posměchem té síle pulsující v jeho nitru. Posměchem síle tak mocné, že z Merkuriových botek by zbylo jen ve vzduchu viset pár pírek, jak by byly utrženy z místa a vrženy vpřed, proti větru i světu.
Tento chtíč sedí pevně na kolejích a každý pokus vymanit se z nevyhnutelného pronikání do tunelu a zase ven a prohánět v hrůze prchající lesní víly, každý takový pokus by byl jen směšnou, marnou, ale o to hlasitější sebevraždou.
Hleďme to mladé nitro jak parní stroj ženoucí se vpřed, lhostejno kam, hlavně že vpřed!
Vpřed, jinak jej síla vnitru kypící roztrhá.
Roztrhá jeho těžké, ocelové pláty jako smrt trhá práchnivý rubáš, roztrhá je do všech stran mohutným výbuchem, pokud tu sílu nepřetaví v trysk přímo vpřed, vstříc tunelu, na jehož okraji blaženě ze sebe vystříkne mléčně bílý oblak páry pro ten ohlušující hvizd, jaký má smysl právě a jedině na rozhraní světla a tmy tunelu, protože jinde se očím světa ztratí, ba co víc, vytrysknut hvizd svojí nalakované páry do starých, hluchých polí působí trapně a směšně jako vepříkovo kvíknutí.
Vlahá tma tunelu je tu a obláčky bílé páry zmáčejí hluboko zastrkávané prstíky Slunce, které všetečně hmatá po stěnách tunelu, jakoby si chtělo každý zýáhyb a hrbolek důkladně změřit a zapamatovat.
Když už si je Slunce nemůže přímo prohlédnout, aspoň tedy celý boží den bude prstík po prstíku důkladně útroby hory ohmatávat, kam jenom dosáhne a bude i tunel prstík po prstíku trpělivě roztahovat, aby k večeru konečně se sklonilo až na peřinu mraků a pohlédlo co nejhlouběji to jen jde... a potěšeno tím pohledem šlo spát.
Za chvíli unavený vlak s opoznání unavenějším a pomalejším zvukem vynoří se z tunelu v omáčce páry, která ve tmě tunelu nemá stání a spolu s vyjíždějícím pístem znavené již lokomotivy vyvleče se ven a ještě chvíli za vytaženým vlakem bude z protržené tmy zvláčeného tunelu vytékat bílé mléko na prostěradlo do ztichlé krajiny, které ještě pár dlouhých chvil bude bušit rytmus pístů v uších.