Menu
Spokojeni?
"Pane, udělám pro Vás a Vaši Paní cokoliv. Ponížení, scat, piss, já oddaný otrok pro všechno a poníženě žádám přijmout od služby."
Večer pošlu toho cvoka doháje, ale teď klušu do roboty.
Firma dostala kšeft a zaměříme kanální šachty v Neratovicích. Deset let studia geologie a stavárny a dvacet let praxe ve stavebních konstrukcích zaslouženě vydají svoje plody a na pár dní uživám několik lidí přikládáním metru k posranému betonu.
A tak jde dílo od ruky a kačky naskakujou jako blechy na psa.
A to by byl houbelec den, když bych nešlápnu do pořádnýho hovna a realitou nedostal zase jako podržce při vzletu.
A tak před Dívčím Ekonomickým Lyceem Neratovice stojí shluk překrásnejch roštěnek, veliký oči, pevná stehna a bujarý smích, kalíšky s kafem a rychlé cigáro, než skončí přestávka. Vtipkujou, smějou se, dejchaj svěží, neplánovaně jarní vůni od řeky a lámou šípy slunečních paprsků protřepáváním svých vlasů, ve kterých každá moucna touží šťastně ukončit svůj zbytečný život.
Už jen jejich dech a pohled zbaví každýho svéprávnýho kluka v okruhu jednoho sta metrů hrdosti a rozvahy a jeden každý zatuží být vprostřed toho kruhu, třebas ať vysmíván a tím nedopitým kafem poléván, hlavně že dostane svoje tři vteřiny šanci zaujmout.
Každý muž zatouží ožebračit rodinu a zadlužit statek, jen aby se směl vrhnout do řeky těch plynoucích vlasů a nechat duši svoji utonulou odeplout tím směrem, kudy se ztrácí na konci přestávky dívčí smích a kouř v kapsách zmačkaných malborek.
Stojím po krk v kanálu. Nikdo neobdivuje moje znalosti, nerespektuje obživu, kterou dobývám ze dna důstojnosti několika rodinám, nikdo si neřekne "když budeme tolik let poctivě študovat, možná to jednou budem dělat taky..." Co je platné, že umím bičem loupat růži list po listu.
Holčiny procházejí a s krásně pokrčeným nosíkem (který ovšem nevidím, protože se schovávám pod přilbou na dně svojí hrdosti) nakukují do díry a pokud se líhne nějaký nápad v některé té bystré dívčí hlavince pod sluncem čechranými vlasy, ve kterých vězí pozapichované střepy zulámaných paprsků předčasně jarního slunce, pak jistě jen žeby mohly na toho ubožáka bezectného tam dole v kanále kolektivně tou dírou svrchu načůrat.
"Pane, udělám pro Vás a Vaši Paní cokoliv. Ponížení, scat, piss, já oddaný otrok pro všechno a poníženě žádám přijmout od služby."
Vydrbanej a rozpařenej z lázně v prádle ještě ze sušáku ztvrdlém otevírám mailer a drbu si hlavu: kdo z nás je vlastně ten skutečný ubožák? Měl tam dnska bejt, ohromně by si to užil.
"Chlape, jak já ti rozumím. Taky jsem zaměstnanec...!"
Večer pošlu toho cvoka doháje, ale teď klušu do roboty.
Firma dostala kšeft a zaměříme kanální šachty v Neratovicích. Deset let studia geologie a stavárny a dvacet let praxe ve stavebních konstrukcích zaslouženě vydají svoje plody a na pár dní uživám několik lidí přikládáním metru k posranému betonu.
A tak jde dílo od ruky a kačky naskakujou jako blechy na psa.
A to by byl houbelec den, když bych nešlápnu do pořádnýho hovna a realitou nedostal zase jako podržce při vzletu.
A tak před Dívčím Ekonomickým Lyceem Neratovice stojí shluk překrásnejch roštěnek, veliký oči, pevná stehna a bujarý smích, kalíšky s kafem a rychlé cigáro, než skončí přestávka. Vtipkujou, smějou se, dejchaj svěží, neplánovaně jarní vůni od řeky a lámou šípy slunečních paprsků protřepáváním svých vlasů, ve kterých každá moucna touží šťastně ukončit svůj zbytečný život.
Už jen jejich dech a pohled zbaví každýho svéprávnýho kluka v okruhu jednoho sta metrů hrdosti a rozvahy a jeden každý zatuží být vprostřed toho kruhu, třebas ať vysmíván a tím nedopitým kafem poléván, hlavně že dostane svoje tři vteřiny šanci zaujmout.
Každý muž zatouží ožebračit rodinu a zadlužit statek, jen aby se směl vrhnout do řeky těch plynoucích vlasů a nechat duši svoji utonulou odeplout tím směrem, kudy se ztrácí na konci přestávky dívčí smích a kouř v kapsách zmačkaných malborek.
Stojím po krk v kanálu. Nikdo neobdivuje moje znalosti, nerespektuje obživu, kterou dobývám ze dna důstojnosti několika rodinám, nikdo si neřekne "když budeme tolik let poctivě študovat, možná to jednou budem dělat taky..." Co je platné, že umím bičem loupat růži list po listu.
Holčiny procházejí a s krásně pokrčeným nosíkem (který ovšem nevidím, protože se schovávám pod přilbou na dně svojí hrdosti) nakukují do díry a pokud se líhne nějaký nápad v některé té bystré dívčí hlavince pod sluncem čechranými vlasy, ve kterých vězí pozapichované střepy zulámaných paprsků předčasně jarního slunce, pak jistě jen žeby mohly na toho ubožáka bezectného tam dole v kanále kolektivně tou dírou svrchu načůrat.
"Pane, udělám pro Vás a Vaši Paní cokoliv. Ponížení, scat, piss, já oddaný otrok pro všechno a poníženě žádám přijmout od služby."
Vydrbanej a rozpařenej z lázně v prádle ještě ze sušáku ztvrdlém otevírám mailer a drbu si hlavu: kdo z nás je vlastně ten skutečný ubožák? Měl tam dnska bejt, ohromně by si to užil.
"Chlape, jak já ti rozumím. Taky jsem zaměstnanec...!"