Menu
Spokojeni?
Dívčí výchovná škola (1. část)
V tom inzerátu se psalo:"Soukromá dívčí škola s internátem hledá učitele občanské výchovy, který umí být přísný. Jsme škola zaměřená nejen na vzdělání, ale především na výchovu našich studentek, které patří k lepším vrstvám a jejichž rodiče ve výchově selhali a proto je plně svěřili nám. Pokud se Vám nepříčí občasné výchovné fyzické a psychické tresty, máte praxi a můžete nastoupit co nejdříve, zašlete nám svůj životopis. Pro učitele je připravena odpovídající odměna, zapůjčení bytu v našem areálu a stravování v naší jídelně."
"To bych si dal líbit," pomyslel jsem si. Konečně škola, kde se nebojí žáky vytahat za ucho nebo jim dát facku. Neváhal jsem ani minutu. A i když škola ležela někde u Prahy, napsal jsem svůj životopis a odeslal ho. Připsal jsem tam i to, jak mne mrzí, že v běžných školách nemůžou učitelé pohlavkovat žáky a že bych to rád změnil.
V žertu jsem ještě dopsal větu: " Na tu dnešní mládež by patřila rákoska a řetězy!" Když jsem dopis odeslal, řekl jsem si, že to asi bylo přehnané a že mě určitě nevezmou.
Během několika dnů jsem na to zapomněl úplně. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem ve schránce našel orazítkovaný dopis. Nikdo mi moc nepsal a většinu věcí jsem vyřizoval buď osobně, nebo na internetu. Odesilatel mi nebyl povědomý, ale obálka nebyla úplně obyčejná. Řekl jsem si, že to zas budou nějaké reklamy a zběžně obálku otevřel. Jaké bylo však moje překvapení, když v ní ležela krátká a stručná odpověď:
" Vážený Pane Pejn,
Váš životopis nás velmi zaujal a rádi bychom Vás uvítali v našem učitelském sboru. Věříme, že pro náš ústav budete Vy a Vaše dispozice přínosem.
Zavolejte mi, prosím, na níže uvedený telefon, abychom mohli dojednat detaily.
Podpis -- Andrea Máčková, ředitelka "
Nelenil jsem ani chvíli, sáhl po mobilu a vytočil číslo. Na druhé straně se ozvala trochu odměřená, ale přívětivá ředitelka. Domluvili jsme si, že si tady zařídím všechny věci a za týden, od nového měsíce, přijedu. Na mail jsem obdržel potřebné údaje.
Byt jsem měl pronajatý od kamaráda, nebyl tedy problém jej vypovědět. Většinu věcí jsem si pak nechal poslat napřed.
V uklizeném, poloprázdném bytě se probouzím, posnídal jsem zbytek jídla, který se krčil v ledničce, klíče jsem hodil do schránky a s batohem na zádech vyrazil do zářijového rána, na vlak. Ovanulo mne svým chladem, já to ale vítal, alespoň se trochu vzbudím a ve vlaku to dospím. V kupé jsem už ale moc nespal a přemýšlel jsem, co ředitelka myslela těmi dispozicemi. Nebyl jsem žádný elitní učitel, takže mi to trochu vrtalo hlavou. Ale těšil jsem se na něco nového a s nadšením přemítal, jak budu holkám hodným panem učitelem.
Několikahodinová cesta uběhla docela rychle, podle instrukcí jsem vystoupil v Praze, s tím, že u nádraží mne bude čekat budoucí kolega s autem. Podle popisu jsem poznal auto, i trochu nervózního muže v mých letech.
"Dobrý den, já sem Pejn, čekáte na mě?" oslovil jsem ho.
Hned bylo vidět, že z něj spadlo napětí: "Dobrý den. Já jsem Radek Voko. Klidně mi tykej." Vybídl mě přátelsky a podal mi ruku.
"Tak ahoj, já jsem Marek."
"Sedni do auta vyrazíme. Vona stíhačka nemá ráda zpoždění" usmál se. Já pochopil, že stíhačkou myslí ředitelku.
"Hele co je vlastně zač ta výchovná škola?" zeptal jsem se.
"No pokud platí, co jsi napsal v životopise, tak to bude pro tebe ráj," zasmál se nový kolega a pokračoval: "Do naší školy dávaj zbohatlíci svoje rozverné dcerušky. Buď si chtěj oddechnout, nebo mají málo času, anebo dcerušky pěkně zlobí a potřebují srovnat. Je to vlastně takový pasťák pro tyhle fifleny."
"Pasťák?" zhrozil jsem se trochu nahlas.
"Neměj péči, není to žádný horor, ale holky prostě maj tvrdej režim, žádnou flákárnu. No jako na vojně!" Rozchechtal se u poslední věty.
Radek klidně řídil a mezitím jsme povídali co a jak. "Hele, jak jsi to myslel s tím mým životopisem ?"
"To je kamaráde dost jednoduchý. Když rodiče daj holku do naší školy, tak nám podepíšou revers, že s nima můžem dělat cokoliv, co uznáme za vhodný, tak, aby si za pár týdnů nebo měsíců mohli odvédst slušnou a vzdělanou dívku. S tím, že jsou srozuměni, že se s ní nebudem párat a že prostředkem ke správný výchově jsou fyzický tresty. Když má holka víc než 18, tak to musí podepsat i ona. Navíc je tam napsaný, že pokud ji vyzvednou dřív, škole musej zaplatit slušnej flastr."
"Hm, to je zajímavé. To je jako za něco pohlavkujete, nebo taháte za ucho?" zeptal jsem se nadneseně.
"Vole! Nejsme za opicema. Ve škole vládne slušnej středověk! Máme dobře vybavenou mučírnu!" zasmál se znovu, tentokrát jízlivěji a škodoliběji.
"Hm, začínám docela chápat," bleskly mi oči , "a co ostatní učitelé a lidi?"
"Škola má 40 míst pro studentky. Není moc velká. Je to soukromej podnik. Krom ředitelky je tam její asistentka, 3 učitelky a 2 další kolegové. Jinak je tam jeden školník a jeden správce. Škola je jeden velkej areál a holky jsou v areálu zároveň ubytovaný a maj tam i školu. Mimo areál můžou jen s doprovodem. Jinak tam maj docela vyžití, na to přijdeš. Nejbližší civilizace je vesnice 40 kiláků od školy. Máme tam net i telefon, ale to maj holky zakázaný. A jen jednou týdně můžou volat rodičům."
"Takže je to vlastně takový vězení?" opáčil jsem.
"No trochu jo, ale luxusní, kamaráde. A rodiče za to platěj slušnej balík. Taky dostaneš královskou výplatu. Dopoledne budeš učit a odpoledne a večer se střídáme v hlídání. Ve volném čase máme k dispozici auta a vše co areál nabízí. Holky většinou neutíkaj, i když to některý maj dost krušný. Vono přece jen 40 kiláků žádná civilizace, to udělá svý. Navíc sou tak zhejčkaný, že by to snad ani nezvládly. A to je tu ještě ten flastr ve smlouvě. Takže když už k nám rodiče holku dají, tak je tam až do konce."
"A to jako ty holky vodíte vždycky do mučírny?" zeptal jsem se nevinně.
"Mučírna je takový tabu. Všichni o tom vědí. Ale nemluví se o tom. Většinou je to ale tak, že když učitel, nebo i ředitelka uzná za vhodný, tak si je tam vezme. Sou tam jenom učitel a studentka, nebo občas i ředitelka. Takže kdyby holka začala vykřikovat co se dělo, je to tvrzení proti tvrzení. Ale jinak má každá třída menší vybavení."
"Tohle je sadistův ráj!" pomyslel jsem si. "A jak to máte s úřady?"
"S úřady není problém, občas dorazí inspekce, ale ta se zajímá, jak ve škole učíme. Holky si nedovolej nic prásknout a učitelé s nimi před inspekcí nic nedělaj. Školu založil nebožtík manžel naší ředitelky a ji to pak natolik chytilo, že to vzala po něm. A jelikož má škola nejlepší reference a mnozí rodiče jsou na vysokých místech, tak úřady tohle místo trochu přehlížej, nebo si ani nic nedovolej. Navíc někdy helfnou i samotní rodiče, když nám daj třeba echo, že se k nám chystá inspekce nebo berňák. My jim zas naoplátku poskytujem levnou pracovní sílu, když maj nějaký večírek, posíláme tam holky jako hostesky nebo kuchařky. Ředitelka je na jednu stranu na holky slušnej kruťas, ale když posílá holky na tuhle praxi, jak tomu říkáme, tak si klienti k nim nesměj nic dovolit. Jednak je má stíhačka v hrsti a pak by přišli o levnou pracovní sílu."
Radek se slušně rozkecal a já si začal dělat obrázek. Cesta ubíhala, až jsme odbočili na lesní cestu, která byla upravena pro auta.
"Tak a jsme tu!" zahlaholil Radek a mně se otevřel výhled na krásně upravený areál s několika budovami.
(pokračování)