Menu
Spokojeni?
Strašili lištičku pastičkou
Ulovil jsem krásnou veteš z fysikálního kabinetu.
Vypadá to vpravdě strašlivě, jako cívka, kterou se mučí partizáni a grilují kuřata.
S mosaznými, dozlata vyblejskanými hejbátky.
Na mahagonovém podstavci.
Věděj bohové, že s tím strojkem neumím.
Věděj, že ani nevím, co to je. (Teda... už mi to kamarádi vysvětlili.)
Věděj taky, domík jsem svědomitej, takže bych to samozřejmě jen tak pro legraci na nikom naostro nezkoušel.
Věděj ale na mne, že já jsem ten stav, kdy se houpete na židli a užíváte si jenom jeden jediný moment: to balancování přesně na hraně mezi zklamaným "už zase do bezpečí na zem" a vyděšeným "doprdele, padám!"
No co s takovým sakramentem může udělat potvora, jako jsem já, když má k disposici správné obecenstvo...
Tož já vás tam pozvu, za zavřený dveře, vy mi kecat do Scenky nebudete.
Tak děti, představujme si..., hrajem!
"Oči."
Nic. Sedí, mělce dýchá, pootevřené rty a oči nevědí, jestli se zlobit, protestovat...
"...oči si zavaž."
Nemá to ráda. Nesnáší to. Nenávidí zavázaný oči.
V oceánu nevyzpytatelnosti, do kterého se dychtivě vrhá po hlavě a bez nádechu je to maják kontroly a klidný hlas jistoty, že ji nic nemůže překvapit, protože to vidí dřív než ji to kousne.
"Já vím, ale to by bylo houbelec překvapení, kdyš mi budeš koukat do karet."
Vzdorovitý pohled je smýván prosebností vlhnoucích očí. Jsem asi houbelec domík, přes zoufalý dívčí oči prostě jít nedokážu.
"Neboooj, o nic nepřijdeš, se vším se brzy seznámíš."
Rezignuje. Zvědavost hnaná vzrušením je mocnější a důvěra silná.
"...srovnej si ten šátek a buď trpělivá.
Já tě vidím! Mám šáhnout pro ten bič?
...tak, takhle je to správně."
Pohladit po vlasech, uhýbá drobně hlavou a skoro nedýchá.
Pohladit po tváři, v ramenou jí pocukává kůže.
"Takže cobychom tak napřed... Co teď a co potom... třeba..."
Z krabice vytahuju různé předměty a rozkládám je na stole, rachotí to, cinká to, jako když kopne do klauna, který vykradl železářství.
Cinknu kovem, zahrkám krabičkou ťik-ťaků, strach míšený s dychtěním převládá, sedí tu oděna do sukně, husí kůže a pupík jí sebou divoce škubne, když cvakne pero vystřelovacího nože.
Stále sedí jako přilepená k pravítku.
Věci pokládám na stůl a ona jako laň v mlze stavět chtěla by slechy a nemůže, tak alespoň naklání nepatrně hlavičku, sanží se poznat barvu a ostrost a chlad těch proklatců podle zvuku, kterým prořezávají tmu pod šátkem.
A konečně krčí nosík. A znovu a chvilku ne, jako když myška vystrkuje čenich, šibalský úsměv říká "přechytračila jsem tě, budu se dívat!"
Tenhle krásnej museální kus přistrčím přímo pod tu škvírku, kterou zvědavě šmidrá nenápadné šibalské očko.
V tu chvíli ten nádhernej lišáckej úsměv zmrzne a čelo se vyděšeně zvedne.
Obočí začne divoce poskakovat, aby se šátek vyroloval ještě aspoň o kousek... kruciš, ještě aspoň... a najednou celej spadne. A sakra.
Jako když moc chcete vidět ven, dýchnete na okno vlaku, otřete si rukávem kousíček průhledu... a bafne na vás výhled na nasvícenou perníkovou chaloupku a na tucet hladových čarodejnic s vidlema.
"No, tak teď si mě teda pěkně naštvala! Já se s tím ladím, opravuju to, seškvařenou kůži z toho oškrabuju, aby to zase fungovalo a ty mi to takhle zařízneš... no, ...ale to bude vpohodě.
Tak se holt budeš dívat. Tvůj problem."
Husí kůže znovu přeběhla od ramen přes celé tělo, její úhoří hřbet se nahrbil v plachý kočičí a pod krkem se jemně, leč nepřehlédnutelně zaškubala kůže. "Ne... Ne! Tohle nechci!"
"Ale neboj, to není tvoje věc. O tom TY přece nerozhoduješ."
Klidně, leč důrazně. Bez náznaku smíchu. Beze stínu zloby. Samet katafalku.
"Neboj, nebude to bolet... myslím."
Žádný úsměv. Dýchám zhluboka, aby se mi hlas nezadrhával, protože proti mně znovu používá odzbrojující, zoufalé, prosebné oči. Kdybych se teď zasmál a celý nám to zkazil, zasluhoval bych nafackovat.
"Hele, to se tady nastaví, semhle se to... počkej, necukej se. Kampak? SEDNOUT!!!"
Už jste někdy promluvili velkými písmeny? Na děti to funguje. Široce vyslovované hlásky pomalým hlasem zvícím žulového víka sarkofágu znehybní každé třesoucí se nohy.
"No a tady se reguluje... TU RUKU DOLŮ!!!"
Pomalá, důrazná dikce vezme i hlásky odporu z dívčího hrdla.
Není cesty zpět, je spoutána pevně -- vlastní zvědavostí.
"Takže kde je tady zásuvka. Jo, díky. Nemá to nulák, ale prej to nevadí."
"Ne. Prosííím, ne..."
"Hele, jednou to zkusit stejně musíš. Slíbil jsem ti, že vyzkoušíš všechno. Tak třeba je zrovna dneska ten správnej den. Jo? Dobrý? Tak si zase dej ruce na stůl a... šátek? Ne? Fajn, tak dejchej zhluboka."
"Ne..."
"Vážně?"
"Prosííím..."
"...tak dobrá. Dneska si to prohlížej, vezmi si to do ruky, ohmatej si to... a někdy jindy to zařadíme do programu."
pohladím ji něžně a velice pomalu po vlasech a velmi pomalu uložím pekelný exponát na její kolena.
...a výdech úlevy odvál metrové návěje strachu, obav a odvane i to napětí, jaké máme nahoře na mostě, s gumou kolem kotníků, když vedle placený školitel odpočítává "5-4-3-2-1-JUMP!"
Pojď si sednout na měkké a dýchej zhluboka, nechej se ještě jednou pohladit a dovol mi kulišáckým pohledem upřeně se dívat do tvých očí lapené a propuštěné lišky... než nás zase všední den ztumpachovatí.
Víš, že bych ti neublížil, ale věř mi, že předstírat to dá někdy hodně práce :-)
*SF*
*SF*