Menu
Spokojeni?
Pod košatým dubem
Slunce se sklání za obzor, já tiše stojím a dívám se na tu nádheru, na tu krásnou paletu barev, které vykouzlí jen matka příroda.
A jak tu tak stojím pod košatým dubem, cítím jeho vůní spadaného listí.
Mísí se s vůní vlhké země, a pomalu se snášející rosy.
Moje srdce buší jako na poplach, mám se tu sejít s ním, s tím člověkem jenž moji duši vzal si.
Umírám a nevím o tom...? Ano, touhou po svém Pánovi. Rozechvělými prsty beru do ruky bičík a jemně pobízím svého koně, aby se pohnul v před. Je ještě chladno. Musím se zahřát.
Vidím od někud stoupat kouř. Můj kůň jako by znal cestičku mezi stromy. Jde přímo, ani na okamžik nezaváhal! Krásná krajina, která se pomalu halí do hávu pološera.
Přede mnou se, jako by najednou jen tak, objevilo malé stavení. Okny ke mně doléhalo světlo a můj šedák se zastavil. Sesedla jsem z koně a nechala jej stát u žlabu s vodou. Zvědavě jsem nahlédla do okénka a úžasem uskočila.
Seděl tam v proutěném křesle u krbu. Před sebou vyčiněnou kůži z velikého medvěda. Hleděl do ohně, jako by měl spoustu času a vůbec nemyslel na to, že se má se mnou setkat. Nevěděla jsem zda vejít nebo se vrátit pod ten dub.
Když jsem se ohlédla po svém koni, zůstala jsem s údivem koukat na ohromný dub, pod kterým ono stavení bylo postaveno. Bylo mi už zima a venku se docela setmělo. Dodala jsem si odvahy a zabušila na dveře. Ozvalo se vrznutí a bylo slyšet kroky, jak dopadaly na prkennou podlahu.
Otevřel. Podíval se na mě od hlavy až k patě a dost ostře mi řekl, co že mi trvalo tak dlouho. Sklopila jsem hlavu a tiše se omluvila.
Odpověděl, že neslyší, ať laskavě přestanu kuňkat jako žába na rybníce a ať mluvím nahlas!
Vše se ve mně sevřelo. Tvrdošíjně jsem zavřela ústa a vzdorovitě mu pohlédla do tváře.
Chytl mě za vlasy a přitáhl si můj obličej ke svému uchu a zaburácel ta slova do ticha místnosti, abych se omluvila. Držel mi halvu zakloněnou dozadu, abych viděla do jeho tváře, jak se zlobí.
Omluv se, že jsi vpadla do mého domu rozumíš?! Ano rozumím, ano rozumím co? Ano Pane, rozumím Pane, omlouvám se Pane.
Byl spokojen, pustil moje vlasy a šel si zase sednout do křesla ke krbu. Nevěděla jsem co mám dělat. Stála jsem tam na prahu a dívala se, jak upíjí poslední doušek ze své sklenice.
Klekni na kolena, zněl jeho přísný hluboký hlas a já se začala chvět. Nevím co to se mnou udělal, ale nemohla jsem neodmítnout. Klekla jsem na kolena a dívala se na něj jak natahuje ruku a kývá prstem, abych šla blíž. Chtěla jsem vsát, ale přikoval mě na všechny čtyři svým pohledem. Poslušně jsem k němu dolezla a chtěla slyšet z jeho úst,že je spokojen,ale místo toho vydal příkaz, abych mu dolila další sklenku. Ze stolu jsem podala láhev a poslušně dolila. Dávala jsem pozor, abych nepřelila ani kapu.
Záměrně s rukou uhnul a já na ni obsah vylila. Promiňte Pane, nechtěla jsem Pane, moc se omlouvám.
Prudce vstal chytil mě za ruku a stočil mi ji za zády, zasyčela jsem příjemnou bolestí, která projela celým mým tělem. Strčil do mě, upadla jsem, znovu mě za vlasy vytáhl nahoru ke své ostře řezané, neoholené tváři. Tak z blízka jsem cítila jeho vůni, vnímala jsem každý jeho nádech i výdech. Vlastnil mě, byla jsem jen jeho vzal mi celou moji duši i s tělem. Toužila jsem po jeho horkých dlaních, aby se dotýkaly mé pokožky. Chvěla jsem se v tento okamžik jako lístek osiky.
Stačilo by mu jen fouknout a chvěla bych se ještě víc.
Zatímco se můj pohled vpíjel do jeho tváře, ucítila jsem na krku cosi chladného... připoutal si mě řetězem a vedl někam do chodby. Byla tam tma a chladno. Cítila jsem, jak mi zvedá ruku a zase ten chlad a najednou cvaknutí, hlavou mi běžely myšlenky jako splašené stádo mustangů. Druhá ruka.
Chytil mě za vlasy a já poprvé okusila tvrdost jeho rtů. To byl jen začátek, začátek všeho, co jsem měla poznat.
Cítila jsem jeho dlaň, jak se pomalu posouvá po mých zádech dolů k zadku a pak jeho pevnou dlaň s pleskotem dopadnout na moji polovinu zadku.
Rozechvělá tou příjemnou slastí slyším jeho hlas, jak mi do ucha šeptá, abych mu poděkovala. Ano Pane, děkuji Pane. Prosím ještě Pane. Jen jsem slyšela jak se tiše usmívá. Najednou se vzdálil, nechal mě čekat na jeho příchod. Cítila jsem chlad i žár zároveň. Najednou podlaha zavrzala. On tu celou dobu byl!
Oči přivykly tmě, oknem bylo možno zahlédnout hvězdy.
Zadívala jsem se směrem, kde asi stojí. Uviděla jsem ho. Byla jsem potichu, jen řetězy sem-tam cinkly, jak jsem pohnula rukou.
Blížil se ke mně. Řekl, abych roztáhla nohy a já ho poslechla. Připoutal i je.
Byl u mne tak blízko, chtěla jsem se ho dotýkat a prosila jsem, ať mi ty řetězy sundá.. Místo toho jsem si vysloužila políček bičem přes svá prostořeká ústa. Omlouvala jsem se, ale přišla další rána na zadek, přes stehna, vyvolávalo to ve mně smíšené pocity, touhu, chtíč... být jeho!
Věděl to. Přistoupil těsně ke mně.
V touze po něm jsem se ho snažila dotknout, přimět jej, ať se mne dotýká, ať něco udělá, myslela jsem si, že neví, jak moc po něm toužím.
Ale věděl. Věděl a čekal, až budu prosit.
Teprve potom přistoupil a jedním mocným trhnutím mi roztrhl šaty . Cítila jsem, jak zkoumá moje prsa, jak tvrdé bradavky ještě více tvrdnou pod jeho prsty, které jé trápily slastným povytáhnutím. Pak zase ten bič, který tentokráte polaskal ta dmoucí se ňadra....
(se svolením autorky "Elen.Lo" přetiskl *santaFreud*)
Slunce se sklání za obzor, já tiše stojím a dívám se na tu nádheru, na tu krásnou paletu barev, které vykouzlí jen matka příroda.
A jak tu tak stojím pod košatým dubem, cítím jeho vůní spadaného listí.
Mísí se s vůní vlhké země, a pomalu se snášející rosy.
Moje srdce buší jako na poplach, mám se tu sejít s ním, s tím člověkem jenž moji duši vzal si.
Umírám a nevím o tom...? Ano, touhou po svém Pánovi. Rozechvělými prsty beru do ruky bičík a jemně pobízím svého koně, aby se pohnul v před. Je ještě chladno. Musím se zahřát.
Vidím od někud stoupat kouř. Můj kůň jako by znal cestičku mezi stromy. Jde přímo, ani na okamžik nezaváhal! Krásná krajina, která se pomalu halí do hávu pološera.
Přede mnou se, jako by najednou jen tak, objevilo malé stavení. Okny ke mně doléhalo světlo a můj šedák se zastavil. Sesedla jsem z koně a nechala jej stát u žlabu s vodou. Zvědavě jsem nahlédla do okénka a úžasem uskočila.
Seděl tam v proutěném křesle u krbu. Před sebou vyčiněnou kůži z velikého medvěda. Hleděl do ohně, jako by měl spoustu času a vůbec nemyslel na to, že se má se mnou setkat. Nevěděla jsem zda vejít nebo se vrátit pod ten dub.
Když jsem se ohlédla po svém koni, zůstala jsem s údivem koukat na ohromný dub, pod kterým ono stavení bylo postaveno. Bylo mi už zima a venku se docela setmělo. Dodala jsem si odvahy a zabušila na dveře. Ozvalo se vrznutí a bylo slyšet kroky, jak dopadaly na prkennou podlahu.
Otevřel. Podíval se na mě od hlavy až k patě a dost ostře mi řekl, co že mi trvalo tak dlouho. Sklopila jsem hlavu a tiše se omluvila.
Odpověděl, že neslyší, ať laskavě přestanu kuňkat jako žába na rybníce a ať mluvím nahlas!
Vše se ve mně sevřelo. Tvrdošíjně jsem zavřela ústa a vzdorovitě mu pohlédla do tváře.
Chytl mě za vlasy a přitáhl si můj obličej ke svému uchu a zaburácel ta slova do ticha místnosti, abych se omluvila. Držel mi halvu zakloněnou dozadu, abych viděla do jeho tváře, jak se zlobí.
Omluv se, že jsi vpadla do mého domu rozumíš?! Ano rozumím, ano rozumím co? Ano Pane, rozumím Pane, omlouvám se Pane.
Byl spokojen, pustil moje vlasy a šel si zase sednout do křesla ke krbu. Nevěděla jsem co mám dělat. Stála jsem tam na prahu a dívala se, jak upíjí poslední doušek ze své sklenice.
Klekni na kolena, zněl jeho přísný hluboký hlas a já se začala chvět. Nevím co to se mnou udělal, ale nemohla jsem neodmítnout. Klekla jsem na kolena a dívala se na něj jak natahuje ruku a kývá prstem, abych šla blíž. Chtěla jsem vsát, ale přikoval mě na všechny čtyři svým pohledem. Poslušně jsem k němu dolezla a chtěla slyšet z jeho úst,že je spokojen,ale místo toho vydal příkaz, abych mu dolila další sklenku. Ze stolu jsem podala láhev a poslušně dolila. Dávala jsem pozor, abych nepřelila ani kapu.
Záměrně s rukou uhnul a já na ni obsah vylila. Promiňte Pane, nechtěla jsem Pane, moc se omlouvám.
Prudce vstal chytil mě za ruku a stočil mi ji za zády, zasyčela jsem příjemnou bolestí, která projela celým mým tělem. Strčil do mě, upadla jsem, znovu mě za vlasy vytáhl nahoru ke své ostře řezané, neoholené tváři. Tak z blízka jsem cítila jeho vůni, vnímala jsem každý jeho nádech i výdech. Vlastnil mě, byla jsem jen jeho vzal mi celou moji duši i s tělem. Toužila jsem po jeho horkých dlaních, aby se dotýkaly mé pokožky. Chvěla jsem se v tento okamžik jako lístek osiky.
Stačilo by mu jen fouknout a chvěla bych se ještě víc.
Zatímco se můj pohled vpíjel do jeho tváře, ucítila jsem na krku cosi chladného... připoutal si mě řetězem a vedl někam do chodby. Byla tam tma a chladno. Cítila jsem, jak mi zvedá ruku a zase ten chlad a najednou cvaknutí, hlavou mi běžely myšlenky jako splašené stádo mustangů. Druhá ruka.
Chytil mě za vlasy a já poprvé okusila tvrdost jeho rtů. To byl jen začátek, začátek všeho, co jsem měla poznat.
Cítila jsem jeho dlaň, jak se pomalu posouvá po mých zádech dolů k zadku a pak jeho pevnou dlaň s pleskotem dopadnout na moji polovinu zadku.
Rozechvělá tou příjemnou slastí slyším jeho hlas, jak mi do ucha šeptá, abych mu poděkovala. Ano Pane, děkuji Pane. Prosím ještě Pane. Jen jsem slyšela jak se tiše usmívá. Najednou se vzdálil, nechal mě čekat na jeho příchod. Cítila jsem chlad i žár zároveň. Najednou podlaha zavrzala. On tu celou dobu byl!
Oči přivykly tmě, oknem bylo možno zahlédnout hvězdy.
Zadívala jsem se směrem, kde asi stojí. Uviděla jsem ho. Byla jsem potichu, jen řetězy sem-tam cinkly, jak jsem pohnula rukou.
Blížil se ke mně. Řekl, abych roztáhla nohy a já ho poslechla. Připoutal i je.
Byl u mne tak blízko, chtěla jsem se ho dotýkat a prosila jsem, ať mi ty řetězy sundá.. Místo toho jsem si vysloužila políček bičem přes svá prostořeká ústa. Omlouvala jsem se, ale přišla další rána na zadek, přes stehna, vyvolávalo to ve mně smíšené pocity, touhu, chtíč... být jeho!
Věděl to. Přistoupil těsně ke mně.
V touze po něm jsem se ho snažila dotknout, přimět jej, ať se mne dotýká, ať něco udělá, myslela jsem si, že neví, jak moc po něm toužím.
Ale věděl. Věděl a čekal, až budu prosit.
Teprve potom přistoupil a jedním mocným trhnutím mi roztrhl šaty . Cítila jsem, jak zkoumá moje prsa, jak tvrdé bradavky ještě více tvrdnou pod jeho prsty, které jé trápily slastným povytáhnutím. Pak zase ten bič, který tentokráte polaskal ta dmoucí se ňadra....
(se svolením autorky "Elen.Lo" přetiskl *santaFreud*)