Menu
Spokojeni?
Těla kolem našeho srdce
Moje srdce je naplněno radostí.
Jásá nad stvořeným.
Utápí se v milostiplnné nádheře tvé rozkošné rajské zahrady v klíně.
Sklání se v uctivém obdivu před nevýslovným tajemstvím v nitru pod tvým bříškem.
Tvá dvě ramena jako chrámové bělostné sloupy nesoucí oltářní baldachýn nad mojí duší nehodnou se budou dovýše tyčit a ukrývat ji před pátravým pohledem Hospodinovým, aby nedopadl na mne káravý Jeho pohled, za to, že jsem nenaplnil dny své dostatečným obdivem krásy tvojí duše a náhery těla. Tělo tvé, Maličká, konejšivě svírám ve své náruči. Jako jarní půda hýčká rozvíjející se klíček slunečnice.
Jako housle přivinuté na holé srdce v nahé hrudi, přilepené na rozvášněnou kůži.
Housle, které celým svým tělem z mojí hrudi naslouchají tlukotu mého srdce a milým hlasem strun rozechvívaných tím tlukotem světu ševelí o mojí odané lásce.
Ševelí světu o plné mé hrudi té lásky tak, jako vrba ševelí celému světu "král Lear má oslí uši..."
Ne, chci to před světem utajit, ale kdybych si jazyk vyřízl, nůž to vypoví a kdybych si oko vydloubl, aby za tebou se neotáčelo, půjdou nademnou andělé a na polnice budou troubit "hle, slepče, támhle jde tvá milovaná!"
Kůže tvých zad na mé hrudi přilepená jako tělo houslí a ozvěnu svého srdce slyším v tobě a tvého v sobě -- které srdce je čí?
Komu patří to jediné srdce, které tu mezi námi zní?
Jako nám ani náš dech nepatří a za jeho pronájem pro další den děkujeme radostnou modlitbou, že jsme se i dnes živi a zdrávi probudili na světě, tak ani toto srdce nechci, aby mi patřilo, neboť bych jej odebral tobě, milá má.
A jistě i ty bys sama jen v slzách omývala, kdyby druhou stranou nevězelo ve mně.
Omývala v slzách, jako matka svoje zpola osiřelé dítě.
Budem láskou zalévat naše společné srdce, jehož ozvěna rozechvívá tvé nahé tělo, stulené v mé náruči, které svírám jak poklad před lupiči... a ty spíš a hluboce dýcháš.
Můj dech není můj, je svěřený.
Můj život není můj, je půjčený.
Mé srdce není moje, nikdy moje být ani nemohlo, protože jen tepající ve tvé rudi je šťastné.
"I stvořil Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu stvořil jej, muže a ženu stvořil je. A požehnal jim." (GEN 1:27)
Bez tvého těla nejsem nic než stojící holý kámen.
Bez tvého těla nejsem člověk, ale jen lačné zvíře.
Bez tvého těla není pro mne spásy, neb jsem nežil.
Bez tvého těla mi Hospodin nepožehná a zemru smrtí.
Bez tvého těla žádnou rajskou radost neokusím a ve tmách věčného zatracení od věků až do věků bezcílně se potácet budu.
Bez tvého těla jsem byl celý život jen jenou rukou, jednou nohou, jedním okem.
Tvoje tělo stvořeno jest, aby spolu s mým se kolem našeho srdce tulilo a Hospodin nám požehnal.
Tvoje tělo spí, oddychuje a naše společné srdce odměřuje tlukotem čas vyměřený nám na této zemi.
Čas odměřený našim tělům, která se mohou těšit a prolínat a v rozkoši utápět.
Konejšivá láska nám zbyde, až z tohoto světa sejdem, protože jsme poznali jeden druhého.
Hle, zázrak stvoření!
...svítá.
Utápí se v milostiplnné nádheře tvé rozkošné rajské zahrady v klíně.
Sklání se v uctivém obdivu před nevýslovným tajemstvím v nitru pod tvým bříškem.
Tvá dvě ramena jako chrámové bělostné sloupy nesoucí oltářní baldachýn nad mojí duší nehodnou se budou dovýše tyčit a ukrývat ji před pátravým pohledem Hospodinovým, aby nedopadl na mne káravý Jeho pohled, za to, že jsem nenaplnil dny své dostatečným obdivem krásy tvojí duše a náhery těla. Tělo tvé, Maličká, konejšivě svírám ve své náruči. Jako jarní půda hýčká rozvíjející se klíček slunečnice.
Jako housle přivinuté na holé srdce v nahé hrudi, přilepené na rozvášněnou kůži.
Housle, které celým svým tělem z mojí hrudi naslouchají tlukotu mého srdce a milým hlasem strun rozechvívaných tím tlukotem světu ševelí o mojí odané lásce.
Ševelí světu o plné mé hrudi té lásky tak, jako vrba ševelí celému světu "král Lear má oslí uši..."
Ne, chci to před světem utajit, ale kdybych si jazyk vyřízl, nůž to vypoví a kdybych si oko vydloubl, aby za tebou se neotáčelo, půjdou nademnou andělé a na polnice budou troubit "hle, slepče, támhle jde tvá milovaná!"
Kůže tvých zad na mé hrudi přilepená jako tělo houslí a ozvěnu svého srdce slyším v tobě a tvého v sobě -- které srdce je čí?
Komu patří to jediné srdce, které tu mezi námi zní?
Jako nám ani náš dech nepatří a za jeho pronájem pro další den děkujeme radostnou modlitbou, že jsme se i dnes živi a zdrávi probudili na světě, tak ani toto srdce nechci, aby mi patřilo, neboť bych jej odebral tobě, milá má.
A jistě i ty bys sama jen v slzách omývala, kdyby druhou stranou nevězelo ve mně.
Omývala v slzách, jako matka svoje zpola osiřelé dítě.
Budem láskou zalévat naše společné srdce, jehož ozvěna rozechvívá tvé nahé tělo, stulené v mé náruči, které svírám jak poklad před lupiči... a ty spíš a hluboce dýcháš.
Můj dech není můj, je svěřený.
Můj život není můj, je půjčený.
Mé srdce není moje, nikdy moje být ani nemohlo, protože jen tepající ve tvé rudi je šťastné.
"I stvořil Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu stvořil jej, muže a ženu stvořil je. A požehnal jim." (GEN 1:27)
Bez tvého těla nejsem nic než stojící holý kámen.
Bez tvého těla nejsem člověk, ale jen lačné zvíře.
Bez tvého těla není pro mne spásy, neb jsem nežil.
Bez tvého těla mi Hospodin nepožehná a zemru smrtí.
Bez tvého těla žádnou rajskou radost neokusím a ve tmách věčného zatracení od věků až do věků bezcílně se potácet budu.
Bez tvého těla jsem byl celý život jen jenou rukou, jednou nohou, jedním okem.
Tvoje tělo stvořeno jest, aby spolu s mým se kolem našeho srdce tulilo a Hospodin nám požehnal.
Tvoje tělo spí, oddychuje a naše společné srdce odměřuje tlukotem čas vyměřený nám na této zemi.
Čas odměřený našim tělům, která se mohou těšit a prolínat a v rozkoši utápět.
Konejšivá láska nám zbyde, až z tohoto světa sejdem, protože jsme poznali jeden druhého.
Hle, zázrak stvoření!
...svítá.
*sF*