Menu
Spokojeni?
Před sebou máte text, který se dlouho vzpíral zveřejnění - četlo ho sice mnoho blízkých lidí, jichž jsem se ptal na jejich názor, ty názory ale byly příliš nejednoznačné - od "hezké první kapitoly romantické novely" po "naprosto šílený úlet". Text není aktuální, pochází z roku 2004. T.
Petr toho v životě zažil hodně. Podařilo se mu s červeným diplomem vystudovat Moskevský energetický institut, na kterém získal hned dvě specializace - inženýra elektronických zařízení a poručíka Sovětské armády, s vojenskou odborností velitel radiolokačního komplexu. Díky rozumnému rodinnému zázemí, jednomu dobrému otcově příteli z dob velké války a notné erudici v elektronice získal vcelku prestižní umístěnku do závodu, vyrábějícícho (mimo jiné) i velmi speciální chladírenské vozy ve městě s tisíciletou tradicí. To město bylo dlouhou dobu uzavřené a jeho jméno se vyskytovalo pouze v kontextu "jaščik", tedy s doručovací adresou do poštovní schránky s číslem. Petr se zabýval vývojem elektroniky, radioamatéřil na krátkých vlnách (ve městě je několik závodů na výrobu součástek a ohromný podnik, vyrábějící měřící techniku, zejména osciloskopy) a v sobotu vyrážel do restaurace Dubrava na diskotéky. Na jedné z nich se seznámil s Ljudou. Studovala pedagogický instutut a mladý inža s dobrou perspektivou do budoucna se jí moc líbil. Když to ale už vypadalo na svatbu, vzpoměla si na mladého inžu vlast a jeho dobrá perspektiva do budoucna se změnila v nepříjemný výhled na internacionální pomoc v rámci omezeného kontingentu sovětských vojsk v bratrském Afgánistánu. Mladý inža tedy odevzdal všechny své sešity s pracovními poznámkami, opatřené razítkem Sekretno, prošité barevnou nití a s očíslovanými stránkami k tomu určenému odbornému pracovníkovi továrny na výrobu chladírenských vozů, oblékl uniformu v barvě světlého písku, nafasoval panamu a spolu s několika sobě podobnými odletěl, už jako nadporučík převzít dva komplexy S-75 kdesi v horách nad Kábulem. Pánbůh všech ateistů ho měl rád, odvedl od něj skoro všechny kulky a střepiny, s výjimkou té, která mu čistě přerazila holeň kousek pod kolenem. V lazaretu se tak vyhnul tlupě duchů, která s osádky jedné jeho es-pětasedmdesátky udělala zkrvavené hroudy křičícího masa a ze samotného komplexu kouřící ohořelé zbytky. Zbytek vojenské služby proběhl již bez významnějších příhod, odhlédneme-li od pobolívající holeně a několika škrábanců od kulek dušmanů. Pánbůh ateistů měl tedy Petra rád i nadále, přesto Petr hned po demobilizaci přijal pravoslavnou víru. Jeho nový pánbůh tomu ale asi příliš nevěřil, pro vyzkoušení poslal Petrovi prostřednictvím referenta pro zvláštní úkoly neodmítnutelnou nabídku, aby se dočasně stal likvidátorem. Ten pojem nemá nic společného s mafií, jde o označení lidí, pracujících na odstraňování následků experimentů s doběhem generátorů na zbytkovou energii reaktoru RBMK 1000 na druhé straně (tehdy) fiktivní rusko-ukrajinské hranice. Během odstraňování následků do sarkofágu z baryového betonu Petr nachytal deset povolených ročních dávek ozáření, nadýchal se snad všech myslitelných izotopů a po uplynutí "položenogo sroka" se vrátil ke svým chladírenským vagónům a konečně se oženil s Ljudou a od továrny získali byt ve městě s číslem poštovní schránky místo jména. To s Gorbačovem, Jelcinem a demontáží Sovětského svazu v Bělověžském pralese padlo a město se pro veřejnost vrátilo k svému historickému názvu Brjansk. Mladý inža Péťa se mezitím stal váženým Petrem Alexandrovičem, k němuž mladší spolupracovníci a zelení inžové chodili pro radu a na něhož hleděli s obdivem kvůli jeho průkazu válečného veterána, dvěma řadám stužek od vyznamenání a nezkrotnému optimizmu. No, a pro úplnost, nikoliv však v poslední řadě, i kvůli nekonečným zásobám čistého lihu, drženým na "protírání kontaktů" a též kvůli profylaktickým účinkům proti následkům radioaktivního ozáření.
Svaz a Varšavská smlouva se rozpadly a poptávka po chladírenských vozech rapidně poklesla. Závod s konverzí přešel na jiné, méně technologicky náročné, zato poptávanější výrobky a Petr Alexandrovič si vzpomněl, že je vlastně elektronik a že by si rodina zasloužila víc, než jenom nepravidelně přicházející plat vedoucího konstruktéra. S pomocí několika přátel založil firmičku, poskytující kompletní servis při zřizování a vybavování firem kancelářskou technikou a po nabytí výchozích zkušeností a kontaktů operativně zúžil spektrum cílových zákazníků na banky, vznikající v novém Rusku jak houby po dešti. Z malé firmičky se stala vážená a respektovaná firma, do které Petr nalákal tlupu mladých schopných inžů a sám se v poklidu mohl věnovat svému novému světu - počítačům a internetu. Jednoho večera tak s velikým údivem zjistil, že to, co s Ljudou potají a s ohromnou opatrností doma provozují a považují za naprostou zvrácenost (polnoe izvraščenije) je vlastně skoro normální a že na internetu je spousta lidí s podobnými zálibami. A co je lepšího, někteří z nich jsou schopni mluvit i rusky - Petr Alexandrovič se sice jakési angličtině naučil ještě během studií a už jako podnikatel se pokoušel tuto dovednost dovést do použitelného stadia, dále než ke schopnosti číst ale snaha nedošla. Úchyla, schopného komunikovat v ruštině proto uvítal jako dárek od svého nového pánaboha a někdy v půlce devadesátých let mi poslal první pozvání. S ruskou realitou jsem v té době už měl poměrně solidní zkušenosti, jak s novou realitou zbohatlíků a mafií, tak s realitou starou, sovětskou, přesto mne Brjansk uchvátil. Brjansk je vlastně trojměstí, rozložené na vršcích kolem Desny, s celými kvartály roubenek z devatenáctého století, promísených obřími továrnami, včetně té na výrobu chladírenských vozů, se spoustou historických pravoslavných chrámů (z jednoho komunisté udělali planetárium) a obří sochou Vladimíra Uljanova, řečeného Lenin na hlavním náměstí. Za Leninem svítí dozimetr, ukazující aktuální úroveň radiace, teplotu a čas.
S Petrem i s Ljudou jsme se spřátelili velmi rychle, v Brjansku jsem od té doby byl v mezích možností častým hostem - měl jsem tu čest zkolaudovat i příjemně vybavený kousek sklepa v novém domě na svahu s výhledem na Svenský klášter. Už v té době si Petr stěžoval na celkovou únavu, připisoval to ale stresu z práce a ze stavby, prohlídky, na které likvidátoři chodí pravidelně nenašly nic. Před Vánocemi ale přišel z Brjanska mail se špatnou zprávou - leukémie a někdy v dubnu druhá špatná zpráva, už od Ljudy - Petrův nový pravoslavný pánbůh zatoužil po jeho společnosti a leukémie vzala rychlý spád. Na pohřeb jsem dorazit nestihnul. Zkusili jsme alespoň vyřídit pozvání na čtyřicátý den - užitečný ruský zvyk, umožňující setkání příbuzných a přátel alespoň za "sorok dněj" od pohřbu, tedy v době i v ruských podmínkách dostupné, ale tamní cizinecká policie pozvání někam zabordelila, dorazilo se zpožděním.
Ruské hřbitovy se od těch, na které jsme zvyklí liší už na první pohled. Hroby, vyrovnané těsně vedle sebe tam nenajdete, ruský prostor se projevuje i na hřbitově. Ten brjanský by se dal považovat za kus lesoparku, spousta stromů, mezi nimi zhutněné cestičky a hroby není na první pohled příliš vidět. Na druhý pohled zaujme jejich různorodost. Hrob v ruském pojetí je místem, kam se chodí navštívit zesnulého - k tomu účelu je osazena lavička, často i stolek, celé toto zátiší je ohraničeno nízkým plůtkem nebo ohrádkou. Na jednotlivých hrobech se dá vysledovat vývoj brjanského průmyslu, sociálního statusu rodiny a v neposlední řadě i vývoj vkusu obyvatelstva. Na ohrádky a často i na samotný pomník je často použit materiál, charakteristický pro působiště mrtvého - k vidění jsou tak ohrazení z nerezu, nýtované pomníky z leteckého duralu nebo rohové sloupky z tlakových lahví, zapuštěných do země. Rusové své mrtvé připomínají obrazy, od velice slušných a zdařilých leptů a gravírovaných portrétů až po příšerně (z našeho pohledu) nevkusné reliéfy či snad posmrtné masky. V centrální aleji, kousek od bratrského hrobu vojáků, padlých při dvou průchodech fronty Brjanskem vévodí honosnému hrobu pozlacená (zřejmě) bronzová hlava jednoho ze sovětských oblastních tajemníků. Petr spí skromněji, má černý žulový náhrobek s vyleptanou fotografií ze Dne vítězství, jediného dne, kdy si medaili Za odvahu připínal v originále. Na portrétu jsou ale medaile dvě, tu druhou, s afghánskou a sovětskou vlajkou Za osvobození Afghánistánu Petr nikdy nenosil a vynutili si ji Petrovi rodiče. Překročili jsme ohrádku a po ruském zvyku se dotkli prsty hlíny. "Podívej, Péťo, kdo přišel", špitla Ljuda.
Sedli jsme si na lavičku a Ljuda z tašky vytáhla bílý prošívaný ubrus a prostřela ho na stolek u hlavy hrobu. Na něj začala vykládat láhev ještě opocené místní vodky Radix, proslavené po celém Rusku, solené hříbky, marinované lišky, okurky, pokrájený černý chléb a klobásku. Z ubrousku vybalila tři broušené sklínky. "Nalej, prosím." Odříznul jsem akcízní nálepku a s potěšením jsem konstatoval, že místní palírna se drží tradičních uzávěrů. Radix příjemně voní po jemném lihu a bylinkách, sklínky se okamžitě zapotily. Přiťukli jsme si na Petrovu památku, ukápli pár kapek do hlíny a zajedli okurkou.
"Vzpomínal si na tebe, i když mu bylo hodně špatně. Prý jsi mu dal pocit, že je normální."
"Rozhodně neměl nudný život. Ale byl bych radši, kdybych nemusel sedět tady, ale ve sklepě. No, co naděláme, vždycky je to brzy, bez ohledu na to, kdy to je. Zase z druhé strany, kdyby lidi neumírali, byla by tu za chvíli strašná tlačenice."
"Víš, Torme, já ... já nevím, odkud začít. Něco ti vzkázal."
"Tak povídej."
"To už mu bylo opravdu hodně zle, chemoterapie ... Věděl, že je to s ním špatný, viděl svůj krevní obraz. Říkal mi, až umře, ať se zařídím podle svýho, úplně podle svýho, jen ať sem občas přijdu ...", zadrhla se uprostřed věty.
"No, povídej", vybídnul jsem ji po chvíli ticha.
"Jen ... jen ať sem občas přijdu udělat mu radost."
"No dobře, vždyť jsme tady, na tom přece nic neobvyklého není."
"To ... je ... ten vzkaz pro tebe ... říkal ... " nadechla se zhluboka " říkal, ať zajdu s tebou, s hračkama ... Prý to pochopíš, prý to pro něj uděláš. Torme, nemusíš, když nechceš, ale ... Uděláš to pro něj ?"
Brjansk, díky na tři směny fungujícím fabrikám a na ruské poměry slušné životní úrovni vlastně neusíná - hodně podniků má otevřeno do dvou, tří v noci, noční směna se mění mezi desátou večer a půlnocí. Pití je ruský národní sport a lovení podnapilých je národní sport ruské milice, jak říkají policii. Auto s neznámou SPZ a řidičem spolu se ženou ve voze je proto pro libovolnou hlídku neočekávaným dárkem a zjevně chutným šťavnatým soustem. Naštěstí policejní vysílačky fungují a po třech prvních kontrolách již ostatní hlídky došly k závěru, že z inostranca uvnitř žádný kalim nekouká, je střízlivý, papíry má v pořádku a žena s ním, ač vdova, zjevně nepatří do kategorie bljadí. Pokusu druhé hlídky nahlédnout do kufru (při kterém se mi poněkud orosilo čelo) zabránil odkaz na (značně virtuální) požadavek na souhlas prokurátora s domovní prohlídkou pro cizince, oběma seržantům se zjevně nechtělo pouštět se na takto tenký led. Za nejbližší zatáčkou jsem radši Petrovu nagajku i svůj bičík utopil pod podlahovou rohož v kufru. Poslední hlídka stála na kruhovém objezdu přímo pod památníkem letcům, ve stínu migu patnáctky nebylo žigulík ani vidět. Dvířka se otevřela z obou stran, vyběhl jeden uniformovaný, jeden neuniformovaný, ten uniformovaný už natahoval stavěcí žezlo (červený terčík v Rusku nepoužívají, staví černobíle pruhovaným svítícím pendrekem) a když uviděl pořádně auto, zase zklamaně spustil ruku a znechuceně mávnul, ať zmizíme pryč. Zajel jsem za hřbitov zezadu, po gruntové cestě, vedoucí kolem chatové kolonie. V několika zahradních domcích se svítilo, před jedním praskaly uhlíky, voněl kouř a ozývaly se hlasy opilecké hádky. Vystoupili jsme a mezi domky se rozštěkalo pár psů. Nebýt záře výbojek za vrškem a hluku posunovacích lokomotiv z nákladního nádraží dole u Desny, dala by se atmosféra využít v libovolném béčkovém hororu. Pro její další vylepšení nad vrcholky stromů vykouknul měsíc ve skoro plném úplňku. Od Desny vál studený vítr. Ljuda se otřásla a zimomřivě se zachumlala do šátku. Taky mi nebylo dvakrát horko, o dalších pocitech nemluvě. Vytáhli jsme z kufru hračky a tašku a prolezli dírou v plotě.
Hřbitov v noci vypadá ještě svérazněji, než ve dne - člověk si uvědomí, kolik zvuků jej ve dne oživuje, od provozu na Krasnoarmějské ulici přes hukot přelétávajících letadel až po dusot čerpadla, kterým údržbářská četa zalévá zeleň. V noci je hřbitov plný šelestů, praskání a neztotožnitelných zvuků, výsledným dojmem je ale přesto hluché, jakoby číhavé ticho. Hlas, ale i kroky působí hlučně a nepatřičně. Poslední úsek k Petrově hrobu jsme se už plížili, jako duchové, Ljuda se mne chytila za ruku. Vedle hrobu sedělo skvrnité kotě z jarního vrhu, když nás uvidělo, tenounce mňouklo a opatrně popoběhlo kousek dál na bezpečnou vzdálenost. Oči mu v měsíčním světle oranžově svítily. Na lavičku jsme si tentokrát sedali hodně nejistě.
Stopečku Radixu jsem do sebe obrátil úplně automaticky, potřeboval jsem to a navíc mi nějak nedošlo, že bych měl cestou zpátky taky řídit. Vzhledem k tomu, že už hřála v žaludku bylo další přemýšlení o problému bezpředmětné a druhá stopečka dostala na přijatelnou úroveň i adrenalin, který se nějak neočekávaně vyplavil. Napíchnul jsem marinovanou lišku, kterou ještě sbíral a do nálevu podle svého receptu nakládal Petr a vychutnal si chrupnutí a pikantní chuť houbičky. Podivný pocit nepatřičnosti z ničeho nic zmizel, chviličku jsem měl pocit, že prostě sedíme na kuchyni a popíjíme vodku, ještě před tím, než budou holky připravené a zalezeme do sklepa. Automaticky jsem nalil tři a třetí položil k náhrobnímu kameni, který se v měsíčním světle lesknul. Sáhnul jsem do tašky pro nagajku a když jsem ji stáčel, abych ji položil mezi květiny na náhrobku, cosi mne napadlo. Sundal jsem šaligu a natočil chvat tak, abych viděl dovnitř. V rukojeti byl stočený lístek papíru. Vytáhnul jsem ho a podal Ljudě. Ta ho rozbalila, prolétla očima a natáhla ruku. "To je pro tebe". Na lístku stály dva řádky. "Věděl jsem, že tě to napadne. Jestli jsi tam, kde si myslím, že jsi, tak to, prosím, udělej. A děkuju." Zvednul jsem oči k Ljudě. Rozepínala si blůzku.
Hřbitov jako místo k akčnění není vůbec nic moc a popravdě řečeno, spíš než hraní to celé připomínalo nějaký podivný rituál. Pár ran bičíkem pro rozcvičení a shození ostychu, zbytek už jenom v půli podchycenou nagajkou. Každý dopad kůže na kůži se neuvěřitelně rozléhal, bez ohledu na to, že Ljuda jenom tichounce vzlykala. Někde v koutku vědomí mi celou dobu hlodala myšlenka, jak budu proboha vysvětlovat výjezdové jednotce, co že to dělám ve tři v noci na hřbitově, u hrobu váženého občana a válečného veterána s jeho nahou vdovou v kožených poutech a s jelity po nebožtíkově nagajce po značné části těla. Zásahová jednotka se ale nedostavila, dění přihlíželo jenom to čtyřbarevné májové kotě. V měsíčním světle vyhlížela scenérie poněkud nerealisticky, chviličku jsem měl pocit, že se z toho musím probudit. Do reality mne vrátila siréna sanitky, projíždějící po Krasnoarmějské. Položil jsem nagajku zpátky na náhrobek.
"To bylo strašně zvláštní", zašeptala Ljuda. Přikývl jsem a rozepnul jí karabinky na náramcích. "Obleč se, ať nenastydneš." Zavrtěla hlavou. "Ještě ne, ještě chvilku takhle zůstanu, jestli ti to nevadí. Nalej mi, prosím." Nalil jsem i sobě a ťuknul jsem skleničkou o její a pak i o Petrovu. V láhvi zůstávala víc, než polovina a mne začala trápit myšlenka, jak s dobrým půl promile v krvi dostanu auto se zahraniční SPZ na druhý konec města. Nad východním obzorem se tma začínala pomalounku ředit. Ljuda se pomaličku oblékala a nesměla se zeptala: "Myslíš, že bychom tu mohli zůstat do rána ? Zavolám pak bráchovi, aby nás odvezl."
S rozedněním se oteplilo a zbytek kalorií na ohřev dodal brjanský likerovodočný zavod v podobě zbývajícího Radixu. Andrej dorazil prvním ranním trolejbusem, s poněkud nechápavým výrazem ve tváři. Nijak zbytečně se ale nevyptával, osahal si řízení Felicie a v šest ráno jsem již sám - byť velmi nejistě - couval s autem do garáže.