Menu
Spokojeni?
Mám milující rodinu, dobrou práci a ambice, které si plním...a stejně nejsem úplně šťastná...a aby měl život smysl, člověk musí být šťastný...aspoň někdy.
Zkrátím to, po roce snažení si najít cestu ve svém "světě" jsem se dopracovala k zjištění, že to co mi chybí je pán. Někdo, komu můžu předat kontrolu nad svým časem a neřešit. Bohužel, ač je manžel pro mě ochoten udělat cokoliv, tohle bylo nad jeho možnosti...hold je až z hlouby duše založením rovnostář.
Takže začalo hledání a hledání a hledání...přečetla jsem mnoho článku o postavení D/s a jediné co mi z toho vyplinulo, že je to jako obvykle o tom, co se mezi dvěmi lidmi domluví, nikde nejsou žádné minimální požadavky a hranice...
Dokonce se zdál, že jsem našla i vhodného pána. Našla jsem někoho, kdo chtěl mě mít pod kontrolou a dát mi to, co hledám...nebudu se rozepisovat o našem vztahu, ono to zas není tak důležité. Důležitý je spíš konec.
Měla jsem někoho, kdo si se mnou dokázal hrát a mě těšilo, že zrovná já můžu plnit jeho touhy, že jsem to zrovna já, kdo to potěšení přináší a byla jsem vděčná, když se mi odměnou dostalo poděkování za to, že jsem...krásný sen a krásná doba.
Jenže už je pryč. Jak už jsem psala, jsem vdaná a s rodinou a mým pánem nebyl můj manžel. A to je asi kámen úrazu. Může některý pán respektovat to, že mé povinnosti nejsou jen vůči němu, ale i rodině a společenskému životu? Je možné najít pána, který ví, že patřím jemu jen v daný čas a že cokoliv se v ten daný čas děje nemůže mít následky pro čas, kdy musím patřit rodině?
Při našich schůzkách s pánem jsem byla ochotná činit cokoliv a nejednou jsem překročila své myšlené hranice a dodnes jsem mu za to vděčná...až do poslední schůzky, kdy mě zlomil. Bez servítek mě postavil do pozice, kdy když splním jeho přání ohrozím svůj rodinný život a já si musela vybrat...no vybrat...ono až zas tak možnost volit nebyla. Pán nebyl tím, komu jsem slíbila v dobrém a zlém až do konce. Pánovy jsem jen postytla část sebe...a výsledkem je zklamání z toho, že i když jsem v rámci svých i netušených možností byla ochotná dát vše a stejně to nestačilo.
Takže po půl roce snu, zůstala jen nešťastná žena, která by chtěla najít pána, který by akceptoval, že není jejim jediným závazkem. Pána, který by byl natolik vnímavý a ohleduplný, že své potřebydokáže uzpůsobit s ohledem na mé možnosti.
Ale asi je to jen sen, protože komu se podaří najít za život jednoho vhodného partner, je šťasten. Ale najít hned dva?
Píšu tohle s očekáváním komentářů, plných odsouzení a toho, že patřit někomu nejde jen z části...chápu tenhle postoj...ale tak nějak ve skrytu duše doufám, že se objeví i jeden mezi těmi mnoha, co mi řekne: nezoufej, tohle může fungovat. Vím to, protože mě se to povedlo...