Menu
Spokojeni?
Čtvrtek.
Hochštaplerwagen je přezutý na zimní kola a naložený kilometrem červenobílé pásky, kufry ze skříňky 18 a balíkem červenobílých šipek. Do Krkonoš vyrážím mírně nasluněným dopolednem a sluníčka si po deštěm prochcaném Dolním Sasku velmi užívám. Za kruhovým objezdem na křížení silnice 14 s místní 295 na obchvatu Vrchlabí namotávám první pruhovaný orientační bod, na střechu hochstaplerwagenu přicvakávám CB magnetku a zapínám si rádio na jedenadvacátám kanálu. Je čistý. U pumpy se stavím na gulášovku a pokračuju dál na Strážné. Výhled ze serpentin je čím dál, tím úžasnější a tak se zastávky, určené k namotání směrovek a nalepení šipek prodlužují o tahání dalekohledu a nadšené vytí. Nahoře na hřebenech už to nemůžu vydržet a volám své na zem spadlé hvězdě, abych se o dojmy podělil. K obzoru se jeden za druhým táhne sedm horizontů, ten poslední až někde u Rané a Milešovky se už rozmazává domodra. Upírám si ruce s dalekohledem o střechu auta a okamžitě mám mokré rukávy bundokošile. V zastíněných místech leží zbytky včerejšího sněhu a silnice má v místy lesknoucí se hladkou glazuru. Fotím poslední rozcestník tak, aby byl vidět i bíle zářící sníh a nedá mi to, abych obrázek nerozeslal přehršli účastníků akce, tolik veřejností očekávané.
Pátek.
V práci mne to nebaví natolik, že po ranní poradě nechávám své top sekretářce info o tom, že jedu s úchyly na hory. Doma házím do kufru pár triček, košili a náhradní džíny pro případ hranici hygienična přesahujících znečištění, knížku pro případy nejhorší a s nevyčištěnými pohorami na nohách se vydávám do hor s tím, že ještě vylepším značení. Nijak mne nepřekvapuje, když mne kousek za Strážným dohání červená mazda s na zem spadlou a řádně na dění natěšenou hvězdou, Dittrichem a Obludou. Nahoru jedeme v závěsu, mazdě je vedro a hochstaplerwagen v mokrém řidším vzduchu nasraně štěká zbytky v Polsku natankovaného benzínu. Výhled je horší, než ve čtvrtek, pohled do kraje zatahuje jemné kouřmo a Vrchlabí dole v ďolíku lze spíš tušit, než vidět. Na hotelu jsme první, zavodňujeme organismus, od krásné slečny na baru se pokouším vyzískat normální kafe, leč i "velký" hrnek je pouze standardní velikosti. Poté, co se seznamujeme s ubytovacím plánem si stanovujeme první motivační cíl pro nadcházející akci. Cíl je vskutku veliký - já se chystám přechrápat Rhodaxe, Zu pak převřískat Gatta Neru. Rozcvičku na to si - s ohledem na pokročilý čas - odpouštíme, je třeba protáhnout svaly procházkou a pak sjet dolů do Vrchlabí a naložit Protozoida. Hochstaplerwagen si při startování stěžuje na chladící kapalinu a vyčítavě šilhá hladovým okem. Dolů jedeme podél Malého Labe a samozřejmě v zápalu výkladu a vyprávění vzpomínek z dob, kdy jsem dělal průvodce Krnapem zapomínám zajet k pumpě. Míjíme LKVR, mazlík je zatažený v hangáru a čas neumožnuje zastávku, dávám tedy alespoň k lepšímu historii o párečku milenců, jimž jsem svého času nízkým průletem z katastroficky nedostačující výšky způsobil neplánované naštěkání do boudy a ukazuju kopec, kde se předmětný akt odehrál. Místo milenců se na něm pase nádherný jelen se stádečkem. Už s Lacem si na hotelu dáváme gáblík, chvíli plkáme s úchyly a pak - už bez Laca - zalézáme do postele. Soukromá vsuvka - od neděle si kladu otázku, proč jsme, proboha, tahali sebou na hory ty tři kufry hraček a těch šedesát úchylů. K dění by opravdu stačila ta postel. Proto taky tento útvar není až zase tak zcela reportáž. Ta by se dala omezit na pouhou jedinou větu, či spíše výraz - řada žrádlem prokládaných orgasmů.
Ještě pátek.
Žízeň. Jdeme mezi úchyly do haly, která už se poměrně slušně zaplnila. V koutě se kolem Mimózy a Darka poměrně rychle vytváří plk/sací centrum, ve kterém to jiskří špílci. Kolem najíždějí další úchylové. V postupně se přiospávající náladě sledujeme, jak se ti nejnadrženější z nich dressují - mnohé kreace budí upřímný obdiv. Únava se ujímá vlády ještě před půlnocí, mizíme na pokoj a ještě před usnutím trénujeme na motivační cíl. Daří se.
Sobota.
Ranní vřelá sprcha způsobuje problémy s dohledáním péra. Husí kůži rozháním ručníkem a vystrkuju čumák z okna. Relativně jasno, velmi frišno, naproti na Žalém se páří z lesů a cancoury mlhy lezou i v údolí podél Labe. Vylézající slunce barví do zlatočervena Pláń i v oparu schovaný masiv Kotle a Zlatého návrší. Schronisko na Sněžných jamách chvílemi mizí v nízkých, rychle běžících altokumulech. Na snídani jsme první, zato se nám dostává nabídky míchaných vajec jen tak z ruky na pánev. Doplňujeme cholesterol, tuky, cukry a následně i bílkoviny, vlákninu a miliardy přátelských baktérií z velmi slušného jogurtu. Po snídani vyrážíme do vrchlabí dát nažrat autíčkovi, já s narvaným teřichem, úchylečka s decentně naplněným bříškem. Z nákupního výjezdu se nakonec vyvrbil výlet po okolí, na hotel se vracíme už ve chvíli, kdy akční core již stihlo postavit překážkovou dráhu. Plkáme venku, zaháníme tradiční kolorit tvořící turisty a po veleopulentním obědě zalézáme zpátky do postele na krátkého šlofíka. Po něm - již venku - realizujeme spíše srandovní parodii na parkur a využíváme zbytky sluníčka. Závod byl spíš zábavný, nežli monumentální tak, jako onen loňský a popravdě řečeno, umím i lepší show. S ochlazením zalézáme do hrací místnosti, kde nadšeně řádí Leon. Jeho vázání Rael, Limonády a po ní i neméně krásné ohebné úchylečky, jejíž nick mi unikl nemají chybu. Obdiv přítomných vyvolalo i Tymurovo sólo na bicí, předvedené za pomoci bambusových tyčí různých kalibrů. Kolem exhibují v úchvatných kreacích latexisté, zejména skupina kolem upířího děvčátka, Panenky a Hexe vypadá luxusně. Ještě ukazuji Maje možnosti violet wandu, začíná se ale projevovat jakýsi předchřipkový stav způsobující, že po večeři se namísto akčna a vůbec dění vracíme zpátky do postele. Do spánku slyším vřískání Gatta Nery.
Neděle.
Kdosi z úchylů naplánoval snídani na devátou, takže hladové davy, dožadující se v osm snídaně personál hotelu poněkud zaskočily. Snídaně je ovšem neméně opulentní, než všechna ostatní jídla, takže do postele vyrážíme s pěkně zakulacenými teříšky a pouštíme se do převřískávání Nery. Zdá se, že se daří, když konečně vylézáme na oběd, je Zuzana cílem závistivých, případně zasněných pohledů okolního úchylstva. Kalorie doplňujeme vynikající polévkou a mizíme do herny, pozorovat úchylnou televizi, v níž tentokrát hrají Mimóza a Leon. Jaksi přirozenou cestou se ale za chvíli ocitáme na druhé straně obrazovky. V okolních prostorách se fotí, focení sem tam plynule přechází do akčna, část úchylů balí. Balím taky, potřebuju se dospat a vyležet chřipku, takže platím a někdy kolem třetí odpoledne už referuju kocourům, kde jsem byl a co jsem viděl.
Resumé?
Jo, tahle akce se hodně povedla. Nebyla natolik monumentální, jako její loňská předchůdkyně, atmosféra byla spíš rodinná. Oproti loňsku byl menší i podíl nově příchozích, většinu účastníků spojovaly aktuální, minulé či alternativní vztahy a svazky. Důsledkem tak bylo vytvoření několika kondenzačních jader variabilního formátu, v nichž probíhala většina dění. Dalším rozdílem proti minulému stavu byla i menší proorganizovanost dění a z toho vyplývající určitá nejistota některých k anarchii netíhnoucích účastníků ohledně dění. V hodnocení ovšem převažují pozitiva - pohodové ubytování, příjemný personál, výborné, syté a bohaté jídlo, příjemná atmosféra, s výjimkou jediného absence konfliktů. Je velká škoda, že hotel přechází na jaře do režimu rekonstrukce a po ní bude zřejmě mimo finanční možnosti velké části úchylstva. Pro další ročník tak je prioritním cílem nalezení funkčně i provozně podobného ekvivalentu.