Menu
Spokojeni?
Tak zase něco nevyšlo. Hektický den a snaha na poslední chvíli dokončit spoustu úkolů ve skoro vražedném tempu, těšení se na nadcházející chvíle je povolený doping a zázračně zvyšuje výkonnost. A pak najednou není kam spěchat. Lítost, trochu úleva a pocit prázdnoty – zvláštní pocit, který tak důvěrně znám. Všechno naplánované jsem zvládla, alespoň jakž - takž, a hektické tempo najednou vystřídala únava. Už se mi nic nechce. Koketuji s myšlenkou padnout do postele a spát až do rána. Jenom jsem strašně líná vstát a dojít do koupelny aspoň si vyčistit zuby. Najednou zvuk mobilu. Nevrle se po něm natáhnu – kdo to zase…
„Čest práci!“ ozve se z přístroje.
Michal…okamžitě ve mně hrkne, jako ostatně pokaždé – vždycky si říkám, že už jsem přece vyléčená, ale málo platné, toho účinku, jaký na mě má jakýkoliv kontakt s ním, se asi už nikdy nezbavím.
„Ahoj“, pípnu.
„Hele, nechceš se projet na mašině? Brácha mi ji tady na víkend nechal…no, tak jsem si na tebe vzpomněl.“
Srdce se mi rozbuší o poznání rychleji, bojuji sama se sebou – vím, že bych měla říct ne, pro svůj vlastní klid. Možná bych se jindy rozhodla správně, ale ne dneska.
„Teď hned?“ ptám se hloupě, abych oddálila nutnost se vyjádřit.
„Kde tě mám vyzvednout?“
Auvajs, jak mě zná! Kdo ti řekl, že pojedu? Chce se mi odseknout, ale nevydám ze sebe ani hlásku, už uvažuju, kde se sejdeme.
Stojím pod kaštanem a koukám, že jsem si ani nevšimla, kdy se zazelenal a vyrašily na něm bílé svíce květenství. Tak mě napadlo, když jsou dneska ty čarodějnice, trochu se stylizovat do postavy jedné z nich – tajemné, magické a krásné Yennefer (no, tohle on asi nepochopí… ale bude akceptovat, to jsem si jistá…) Trochu se přece jen bojím, jestli jsem to nepřepískla – jelikož je to vyjížďka na motorce, tak úzké dlouhé černé šaty a černé lodičky s deseticentimetrovými podpatky asi nebudou nejvhodnější výbavou…
Michalovi spadla čelist.
„Pěničková, ty jsi fakt úchyl, takhle daleko nedojedem…“
„A musíme jezdit daleko?“
„Měl bych říct – běž se převlíct, ale líbí se mi to takhle, tak sedej.“
Šaty mají naštěstí rozparky do půlky stehen. Nějak jsem sukni mezi svůj klín a Michalova záda nasoukala…A helmu na můj pečlivě natupírovaný účes? Udělám psí oči, Michal ty svoje obrací v sloup a naráží mi helmu naprosto nešetrně nejen k mému účesu.
Po dálnici jedeme naštěstí jen k nejbližšímu exitu, pak kus městem, na výpadovku na Veverskou Bítýšku. Přes to, že je mi zima tak se mi to líbí (zcela příčetně jsem si sice natáhla svetr, ale kolena a stehna mám prakticky nahá – punčošky 15den za oblečení na motorce považovat nelze)
Po patnácti minutách zastavujeme nad loděnicí.
„Chceš vidět mou loď?“
„Tu, co tě vyšplouchla a rozsekla ti při tom skoro půl obličeje?“ směju se.
„No, tak na tu se ráda podívám…“ trochu raději trochu poodstoupím, ale je rychlejší a štulec do zátylku mě nemine.
„Můžu tě svézt a to se uděláme tutově. Jsem zvědav, jak se budeš smát potom“
„Radši ne, při té krasojízdě už jsem vymrzla dost.
Chceš zahřát? Jeho ruka mi smyslně přejede po zádech.
Chce se mi brečet i smát zároveň, jsem znechucená svou slabostí, ale zároveň jí toužím podlehnout. Tak děj se vůle vyšší moci, já už to nezvládám… Nechám se vtáhnout za vrata loděnice. Přítmí a známý dech na temeni.
Zavírám oči.
„Otoč se“ přikáže a já poslouchám, ani obojek mi nikdo nemusí nasazovat, ani pouta na kotníky, poslušně se rozkročím a držím sama dobrovolně. Ale najednou mé rozostřené smysly zbystří, něco je trochu jinak. Neděje se to, co by se podle scénáře dít mělo, i když vlastně správně by se to dít vůbec nemělo…
„Chci ti seřezat zadek“
„Ty?“
„Jo, já. Na Velikonoce se ti to líbilo. Tak si to zopakujeme.“
Je pravda, že na Velikonoční pondělí se to trochu zvrhlo. A kdyby nebyl doma syn, bůhví, jak by to skončilo. Taky je pravda, že Michal jako jediný z mých vanilkových přátel ví, protože v tomhle škatulkovacím systému pro něj není místo, balancuje někde mezi (možná jako já, než se mi podařilo přepadnout na jednu stranu).
Zrychlí se mi dech a zpomalí se čas. Zatemněným mozkem probleskne myšlenka, že čeká na můj souhlas, a s „ne“ se nepočítá. Auauau, jak mě zná!
„Tak to udělej.“
Zastřený hlas mě prozradí, že mi to vůbec není lhostejné. Bojím se. Ne o sebe, bojím se o něho. Pochopila jsem, že to nebude jen opatrné naplácání rukou při milování.
Stojím opřená rukama o zeď, hlavu mezi rameny.
„Zůstaň tak,“ zašeptá.
„Čím mě chceš bít?“
Něčím štrachá v lodi. Ve své krásně pistáciově zelené lodi…
„Doufám, že ne pádlem?“
„Kolikrát ti mám říkat, že k veslování se používá veslo“
Vím, jak ho vytáčí, když vesla nazývám pádly a jeho skif pramicí.
„Vyhrň si sukni.“
Jednou rukou pomalu soukám nahoru spodní část šatů.
„Výš“.
Vytáhnu lem až k pasu, stále v předklonu. Průhledné kalhotky skoro nic nezahalují, přesto mi je stáhne. Dám nohy k sobě a nechám ten kousíček látky spadnout ke kotníkům, vystoupím z nich a zase se vrátím do původní pozice.
„Hodná…“ pochválí mě a pohladí můj zadek.
Jsem jako ve snu a čekám na první ránu. Pořád nevím, co drží v ruce. Cítím, jak váhá a chci mu to usnadnit.
„Řekni mi, prosím, co jsi tedy vytáhl z té…“ chvilku se odmlčím
„Pramice?“ odtuší posměšně.
„Jo.“
Mám co dělat abych se nezačala smát. První vyprskne Michal.
„Pěničková, ty jsi teda číslo. Jak tě můžu seriózně zmlátit, když to vůbec nebereš vážně…
Podíváme se na sebe. O spodek nohavice si poklepává pořádným vrbovým prutem. Vytáhnu tázavě obočí, on přikývne…otočím se zpátky ke zdi a přešlápnu, abych si upravila pozici.
Zadek mi hoří přesně tak, jak potřebuju. Milování přesně tak, jak ho znám. To jsou chvíle, kdy nechápu, proč nejsme spolu.
„Musíme jít, Mili.“ Něžně mě k sobě přitiskne a pak vstane z lavice přehozené houní. Já se do ní jen víc zavrtám, ochladilo se.
„Ty zmrzneš. Počkej, dojdu pro auto.“
„Přijedeš s motorkou, nasedneš do auta a zas odjedeš? Manželka tě zabije.“
„Mám ho na Veslařské. Paní domácí vůbec neví, že mám motorku, to už by vyšilovala.“
„Aha, tak to jo. Ale stejně doma dostaneš. Vejprask, přinejmenším.“
„Aspoň budu vědět jaký to je“ lehce mě pleskne po ještě pořád pálícím zadečku.
Při dosednutí na sedadlo auta usyknu. Michal se na mě zkoumavě podívá. Mrknu na ciferník na palubní desce.
„Jé, je, už je prvního…“
„Tak jedem. Doufám, že mě nebudeš nutit zastavovat na každé mezi a hledat rozkvetlou třešeň, jako minule.“
„Jak jsi to uhodl?“
Otočí se na zadní sedadlo a beze slova mi podává rozkvetlou snítku. Rozsvítím světlo a zkoumám větvičku, ona je to opravdu třešeň! Rozbrečím se jak želva. Kde je ta hrdá, rozumná a silná Yennefer? Zase budu mít pár nocí námět k přemýšlení. Doufám, že to nebude trvat tak dlouho, jako minule. Už jsem přece z lásky vyléčená.