DEV...ELeferno

tady se pracuje. Kurva, fakt těžce se tu pracuje. Ale už to mám skoro hotový.Lz.

Tato událost se stala před drahnými lety a až náhodná debata ji vynesla z hloubi paměti na světlo denní. Událo se začátkem devadesátých let.


Hanka o bdsm něco přečetla, spoustu věcí slyšela, nějaké hedvábné šátky zkusili s manželem, ale s opravdovým reálem se jí setkat dosud nepodařilo, byť s manželem dlouho přemýšleli, jakým způsobem si zpestřit již drahnou dobu trvající manželský svazek. Seznámili jsme se na zcela vanilkové akci, spojené s úplně jinými aktivitami, než bdsm, nicméně jakýmsi podivným řízením osudu vyšel společný zájem najevo, jak to v oněch dobách bez webu a se začínajícími bbs bylo nutné. Svět, o kterém jsem oběma vyprávěl se jim zalíbil natolik, že vzpláli spontánní touhou něco takového vyzkoušet. Ve světě, neobsahujícím veřejně či klubově použitelné mučírny úkol z nelehkých, nicméně obměnili jsme se telefonními (nikoliv mobilními, píšeme rok 1991) čísly s tím, že si určitě zavoláme. Z mé strany celé dění počalo upadat v zapomění, když se ozval manžel, říkejme mu třeba Tibor. Obsahem telefonátu bylo stručné sdělení, že se s Hankou dohodli na tom, že zorganizuju scénku, o níž předem Hanka nic nebude vědět a Tibor že mi pomůže. A co že by to tedy mělo být za scénku a jaký druh pomoci že si žádám. Tiše jsem zalapal po dechu, mé pochopení pro nenadálé šílenosti nebylo v oné době na dnešní výši. Dohodli jsme si F2F v hospodě.
Z Tibora se vyklubal barrandovský zaměstnanec. Po nezbytném vzájemném oťukávání a hledání konverzačních témat došlo k nalezení společného jazyka a debata se začala nést v plodném duchu. Tibor vytáhnul obří notes, do kterého se začala rodit osnova dění dle základních žurnalistických pravidel - kdo, kdy, kde, co a jak. Shodli jsme se, že v bytě se akce uskutečnit nedá a jako opačný extrém jsme v plánovací euforii zavrhli i letenskou pláň. Po zavržení extrémů zbylo vakuum, které Tibor po chvíli zaplnil první šíleností - uděláme to u něj v dílně v ateliérech. Jednající osoby byly vcelku jasné, z místa dění vyplynula nutnost pracovat v noci o víkendu a nad dvojotázkou co a jak jsme se řádně zapotili. Probírané scénáře gestapo, středověk či psychopat narážely na komplikace v potřebné atributice, vybavení a v neposlední řadě i na realizační problémy, spojené s používáním otevřeného ohně v budově, nasycené barvami, laky a rozpouštědly. K inspiraci přispělo n+1 pivo a svátek svatého Patrika, který vedle slavila skupinka již notně veselých Irů. "Mají to blbý, nemůžou si tady dát to svoje zelený pívo ... ", pronesl Tibor zádumčivě, otírajíc okraj oroseného půllitru. Na slovo zelený v mém již notně opivěném a na tradičních scénářích zacykleném mozku vyskočila asociace little green men - ufouni, malí zelení mužíčci, to bude ono ! Nadhodil jsem myšlenku a myšlenka padla na půdu úrodnou. Vzhledem k tomu, že ani jeden nejsme ze zcela mrňavých, bylo nejprve zavrženo slovo little a následně i ukončující výraz z českého ekvivalentu. Zůstala zelená barva a Tibor pustil do dění fantazii, podpořenou roky praxe. V notesu se promtně narodila skica zelené potvory s chobotem, tykadly a dvěma vyčnívajícími řadami špičatých zubů. Nejsem si jist, ve kterém roce Honza Vyčítal sepsal svoji písničku o létajícím ešusu a ufounovi, co měl "dvoje uši, chapadla, a chobůtek, a tykadla" , ale Tiborova kresbička by ho mohla velmi dobře inspirovat. Na moji poznámku o tom, že je to sice hezké, ale že oba vypadáme dost jinak prohlásil pouze lakonicky "latex".
Následnou (zhruba po týdnu) proceduru lití latexu na obličej, napatlaný jakousi separační pastou, hadičky, zastrčené do nosu a vymývání latexu z vlasů, očí, uší a košile s ohledem na možné útlocitné čtenářky vynechám. Původní myšlenka celohlavové nebo alespoň celoobličejové masky se ukázala být, díky naší pramalé zručnosti v této oblasti nerealizovatelnou, nicméně i třičtvrtěmaska v jedovatě zelené barvě budila respekt, zejména, když byla doplněna výrůstky vpravdě romulanskými. K dovršení všeho Tibor našel či kdesi vyprosil i jakési latexové prefabrikované choboty, které se mu s jistým úsilím podařilo barevně sjednotit a přilepit či přilaminovat k masce. Druhou řadou zubů posloužila triková dílna (za směšný obolus v podobě lahve calvosu, tehdy oblíbené jablečné pálenky) a tykadla jsem si vzal na starost sám. Černozelené laminátové pruty, olepené štětinami s vějířky žíní na konci se vyvedly nad očekávání, zejména po jejich doplnění červenými svítivkami, skrytými v žíních a zelená gumová čepice do bazénu s apartním rastrem, pokrytým zbytky štětin schovala i vlasy. Mužná těla jsme se rozhodli zahalit do zelených (a v oné době deficitních) chirurgických plášťů, opatřených Renatou, přední končetiny měla překrýt zelená šminka. Již při generálce se nám podařilo vyděsit Renatu, která v podstatě očekávala, co uvidí. Maska byla prohlášena za funkční a použitelnou. Renča ji ještě vylepšila plastovými sáčky z infúzních souprav, všitými porůznu do teřišní strany plášťů. Vzniklé polštářky se rychle osvědčily jako zásobárna pro inspirační nápoje a do největšího z nich si Tibor zasunul sací hadičku.
Tématické prostory jsme poněkud vyklidili (plné vyklizení vzhledem k nepořádku vpravdě tvůrčímu nepřicházelo v úvahu), rušící předměty jsme zahalili do volně splývajícího igelitového fáče, který současně vymezil i prostor dění takřka bez úhlů. Při zadním nasvícení barevnými (modrými a zelenými) žárovičkami z vánočního stromku (padly tři sady a slušné klubko kabelu - představte si šílence, shánějícího dosti dlouho po Vánocích v Kotvě vánoční světýlka) neměla scéna chybu. Z praktikáblu, hromady trubek a rolpa systému, všeho společně obaleného igelitem a izolepou jsme spáchali jakýsi stůl s porůznu vyčnívajícími rameny a třmeny ala gyndaponk, křížený s lešením, hračky a pomůcky (co kdo měl doma a v té době toho zase tolik nebylo, na úpravu jsme rezignovali) jsme nanesli za jakousi zástěnu, vytvořenou dalším igelitovým rubášem.
Popravdě řečeno, tři týdny jsme se naprosto perferktně bavili, účel celého dění se občas ztrácel do pozadí. Při vymýšlení detailů napadlo v hospodě Renatu, že by to chtělo zvukovou kulisu. Obě do dění zapojené potvory se původně měly dorozumívat nenápadným mačkáním klystýrového balónku s nasazeným vřískadlem z pouti (vydává odlišný zvuk při sání i při výfuku), do scény ale pronikaly hlušivé zvuky zvenčí. Po zmermomocnění známého hráče na klávesy a hrdého majitele syntezátoru Korg navznikala devadesátiminutová kazeta, plná pískání, skřeků, bzučení a dalších extraterresticky znějících zvuků. K závěrečnému nácviku jsme přizvali i několik známých, které pohled na dvě zelené potvory, rozvážně kývající choboty za doprovodu ohavného vřeštění a gestikulace, hodné chlupatých Jů a Hele pobavil k slzám. I prohlásili jsme scénu za připravenou.
Dnem D byla vyhlášena sobota. Nic zlého netušící Hanka vyrazila s manželem na večeři a tříčlenný realizační tým se začal zabydlovat v jejich domku. Do kůlny byla zavezena dvanáctsettrojka s přichystaným kazetovým magnetofonem a založenou první kopií kazety, druhá kazeta čekala v Tiborově doubledecku, připraveném ke spuštění a následnému převozu spolu s obětí do připravených prostor. Renatě na poslední chvíli došlo, že ulítáváme a přibalila pro jistotu kufříček s první pomocí. Hance před odjezdem Tibor slíbil večer, na který dlouho nezapomene. Vrátili se před jedenáctou, Hanka mírně ovíněná, Tibor předstírající stejnou ovíněnost, nicméně ve formě, zapálili si v kuchyni svíčku a otevřeli další lahvinku vína. Tibor dolaďoval Hanku do kondice. Láhev nedopili a přesunuli se do ložnice k radovánkám dospělejšího charakterteru. Dle domluvy jsme jim popřáli dvacet minut a pak jsem na chviličku vypnul jistič. Světlo probliklo, ale jestli si toho někdo všimnul nebo ne, nevím. Chviličku jsme počkali a pak Renata zapnula magnetofon. Toho už si Hanka všimnula, kravál v ložnici utichl a slyšel jsem vyplašené šeptání "Co to je ?" Zhasnul jsem podruhé. "Půjdu se kouknout", ozvalo se mužně a po chvilce šátrání z ložnice vylezl Tibor. "Taky jste těch pár minut mohli počkat", prohlásil znechuceně a soukal ze sebe nevyužitý latex. Lence to došlo a vyprskla tak, že málem zničila celé aranžmá. Situaci zachránil Tibor, který zaúpěl coby zakousnutá oběť a začal na sebe natahovat košili a tesilky. Stihnul to tak akorát, Hanka párkrát zavolala čím dál tím tišší a vyplašenější "Tibí ?!" a pak v ní zvítězilo její lepší a odpovědnější já, které se po několikerém marném cvaknutí vypínačem od lampičky vydalo potmě zjistit, co se vlastně děje. Atmosféra v tu chvíli opravdu připomínala thriller, chybělo jen kolísající světélko plamínku svíčky a skřípání podlahy. Naopak přebývala Lenka, kousající si pěsti při pohledu na trčícího Tibora a na mne v podobě zelené obludy s chobotem, umístěným o značný kus výš, než Tiborův. Rozsvítil jsem na sekundu tykadla a Hanka zaječela. Tibor na nic nečekal, chytil ji kolem pasu a přes hlavu jí natáhnul připravený mycí pytel na kočku. Narychlo jsem ji omotal izolepou (chobot příšerně překážel) a Tibor jí mezitím šeptal do ucha, ať se nebojí, že je to jenom scénka. Nepatrně se zklidnila. Přivezl jsem auto, pustil druhou kazetu a uvolnil místo za volantem Tiborovi, pohled na zeleného chobotnatce s tykadly za volantem a svázanou nahou ženskou v nákladovém prostoru by asi policie nerozdýchala. Popravdě a z dnešního pohledu řečeno, případné obvinění z omezování osobní svobody bychom rozdýchávali těžko i my. Lenka si vlezla do kabiny k Tiborovi, my s Renatou a Hankou jsme zůstali vzadu a přes notný kus Prahy jsme se táhli do dílny. Renča Hance šeptala, ať se nebojí, já jsem si zkoušel mlaskání, funění a skřeky na balónek. Kosmické zvuky z magnetofonu občas přebíjelo skřípění trojky v převodovce, kterou Tibor v ruce zjevně neměl.
V dílně na sebe Tibor rychle natáhnul masku, málem se mu podařilo amputovat si chobot mezi dveřmi a společnými silami jsme Hanku přenesli z auta do dílny. Už sebou ani moc nezmítala, Tibor na ni skoro pořád mluvil a nejspíš to zabíralo, až do okamžiku, kdy jí sundal z hlavy ten kočičí pytel. Řečeno na rovinu, pokud bych se díval jejíma očima a v její situaci, asi by mi svěrač povolil. Divně osvětlený divný prostor, v něm dvě zelené potvory s chobotem, jedna mluví hlasem jejího manžela, druhá chrochtá, funí a mlaská a k tomu Lenka s další ženskou, upíjející z podivných nádob cosi odporně žlutozeleného (směs džusu a peprmintové v titračních baňkách). Podobná tekutina se obludám převaluje v poloprůsvitných měchýřích na břiše. Kdyby mne ty obludy ještě kurtovaly na cosi, co by klidně mohl být stůl pro vivisekci, nevím, nevím. Tibor to už dál nevydržel a sundal si masku. Asi udělal dobře, jinak by určitě přišel vrátný (v lepším případě) nebo zrovna přijela zásahovka v případě horším. Hana na něho chvíli nevěřícně valila oči a když úlevně pronesla "Vy blbouni", položil jsem jí ten studený chobot na břicho. Na bdsm dění ten večer už nedošlo, hračky jsme tahali zbytečně. Ty přišly ke slovu až následujícího dne za mnohem konvenčnějších podmínek, bez chobotů. Bez ohledu na to se ale "večer, na který Hanka jen tak nezapomene" stal po jistou dobu v českých bdsm kruzích legendou, postupně obrůstající dalšími neuvěřitelnými podrobnostmi a výmysly. Pokud jste tedy někdy slyšeli nebo v budoucnu uslyšíte historku, jak "jedny zelený potvory ve služebním autě kontrolovaly jiný zelený potvory v soukromým autě" nebo bajku "o nezkušené subině, natřené nazeleno a ošukané chobůtkama" , jde o prachsprosté výmysly. Snahu nechat se ošukat chobůtkem Renča sice projevila, nicméně materiál se ukázal býti k tomuto účelu zcela nevhodným.

Mé milé dámy, drazí Pánové, jenom pár slov k shora Tormem napsanému - ač to zní neuvěřitelně, takhle blbí jsme opravdu byli. Až na poslední větu je vše popsáno skoro přesně, tu poslední větu uvedu na pravou míru hned - snahu ošukat mne tím chobůtkem projevil Torm, nicméně i přes jeho nemalou zručnost se materiál ukázal býti nevhodným, i když jsem se v rámci nabývání nových neotřelých prožitků hodně snažila býti nápomocnou. Ten zelený nátěr navíc nějak pouštěl, takže jsem si připadala jak svá vlastní pacientka s labiemi natřenými Novikovovou tinkturou. Tohle ale zdůrazňovat nechci, chci akcentovat jinou věc - upozornit na riziko podobných věcí. To, co nám tehdy přišlo jako perfektní a zábavný nápad by asi taky mohlo skončit ošklivým nervovým šokem. Ostatně z tohohle důvodu se tenhle text dlouho válel někde v Tormově šuplíku a proto má tenhle závěr z "povolaných" úst. Milé dámy nezbývá, než upozornit, že pokud vám váš partner slíbí večer, na jaký hned tak nezapomenete, neměly byste se hned radovat, zejména pokud máte dostatečně potvorného a vynalézavého Pána. Pokud už průšvih nastane - šokový stav se projevuje ztrátou vitality nebo v paradoxní reakci hyperaktivitou, ospalostí, bledostí, propadem krevního tlaku, puls vyběhne nad 100, ale je slabý a nitkovitý, projevuje se pocit chladu, postiženému vyráží chladný pot pod hranicí vlasů, který je v kombinaci s charakteristickou bledostí a třesavkou či zimnicí signifikantní. Šokový stav je život ohrožujícím stavem - v důsledku šoku je narušen krevní oběh. První pomoc je dostatečně známa, proto pouze pro úplnost - protišoková poloha vleže na zádech se zvednutýma nohama a hlavou v záklonu, tepelně neutrální režim, kontrola vitálních funkcí, klid, přivolání kvalifikvané pomoci nebo šetrný transport. Ráda bych, aby tento text posloužil pouze pro pobavení a abyste můj dodatek brali pouze jako otravný doktorčin přípodotek.  
rsk

Vyhledávání

Kdo je online

Celkem přihlášeno: 181 uživatelů
No members online
Členů: 0 / Hostí: 181

Nejnovější uživatelé

  • 11591159altara
  • monk
  • Nicoletta02
  • G45HRLE5 www.yandex.ru fdgfjkghiluy
  • IvaVin