Menu
Spokojeni?
Odjakživa jsem měla bujnou fantazii. Aspoň to tvrdili rodiče i příbuzní a známí. A to ještě netušili, že ta prezentovaná část je jen špička ledovce, daleko víc možností skrývaly temné a tajemné hlubiny pod hladinou vědomí. Ty jsem začala prozkoumávat už ve školce - místo spaní po obědě jsem se zavřenýma očima odplouvala do hrůzostrašných pohádkových světů. Tehdy vedla princezna přikovaná ke skále a určená k sežrání nějaké příšeře. Ta princezna jsem samozřejmě byla já a ta příšera mě nesežrala hned, nejdřív si se mnou „pohrála": servala ze mě šaty, tahala mě za vlasy, olizovala mě drsným jazykem (něco jako jazyk kočky, jen ještě o moc drsnější), drápala mi kůži a já se strašně bála, než v pravý čas přijel princ na koni, aby mě zachránil. Příšeru zabil a já se při tom mohla jen bezmocně zmítat v řetězech, pak jsem se samozřejmě nahá před tím princem hrozně styděla, než mě zakryl svým pláštěm a mečem přeťal těžké řetězy.
Tyto představy mi vydržely hodně dlouho v různých obměnách - výsledkem bylo vždy příjemné chvění v podbřišku a mrazení v zádech. Řekla bych, že se z toho stala závislost a přiznám se, že to dělám do dneška, když třeba nemůžu usnout, nebo když se o víkendu ráno probudím a ještě nemusím vstávat. Je to takový zvláštní stav mezi spánkem a bděním, kdy si můžu nechat zdát sen podle svých představ - těžko to popsat slovy. Je to spíš film v obrazech a ty pocity jsou skoro reálné.
Samozřejmě už nejsem princezna, ale třeba přítelkyně tajného agenta a přepadnou nás nějací neznámí ničemové, chtějí z něj dostat určitou informaci a to veškerými dostupnými prostředky. Když nepochodí u něj, tak začnou mučit mě - to mě jako představa hodně vzrušuje, že mi někdo ubližuje před mým klukem, který s tím ale nemůže nic dělat, jen se na to musí dívat. Představuju si opravdu kruté věci, i když vím, že doopravdy bych to až do takového extrému nechtěla - například bití až do krve a pak sůl do těch ran, nebo různé trestné kozy - na kterých musím sedět dlouhé hodiny přivázaná při dalším mučení, různé sofistikované nástroje na roztahování pochvy, střídání ledových a horkých podnětů, polévání vodou, elektrické šoky...Nevím, jaké to doopravdy je, představuji si to třeba jako horké jehly, nebo šlehnutí bičem. Ale úplně přesně vím, že tohle jsou představy, které bych do reality uvádět nechtěla - co by mě zajímalo reálně, jsou jen náznaky toho všeho - místo bičování do krve mi stačí sešvihat zadeček nebo intimní místa do červena, místo pálení pár kapek horkého vosku místo elektrických šoků jen náznaky - mravenčení na bradavkách a v rozkroku. Zkrátka aby to vzrušovalo a bylo to ještě příjemné. Vím, že extrémní bolest bych nesnesla nebo by mi to nic nedávalo, kdybych k tomu byla donucená, ale vzrušují mě představy o tom. A realita by měla ty představy podpořit, ale jen z velmi malé části.
Vlastně jsem hodně dlouho měla pochybnosti, jestli by se mi v reálu vůbec něco z mých představ líbilo. Potřeba reálných zážitků se začala projevovat až v rané dospělosti. Zkoušela k těm svým představám přidat trochu opravdové bolesti: pálivá vietnamská mastička, kolíčky na citlivá intimní místa, zkoušela jsem švihnutí proutkem, plácnutí vařečkou, a když jsem narazila doma na něco, co by připomínalo možný spankingový nástroj, zkoušela jsem, jak to s tím bolí. Ale všechno to hraní sama se sebou by bylo k ničemu bez představ, že mi to dělá někdo jiný. Nic z toho nebylo ono - pořád byly základem představy. Jenom díky představám jsem se dokázala vzrušit při „obyčejném" sexu a vlastně jsem tak trochu podváděla, když to zhodnotím z nadhledu.
V období opravdu vážné manželské i životní krize (kdy mi bylo denně předhazováno, jak jsem neschopná ve všech směrech) jsem poznala chlapa, který byl na trochu tvrdší sex - víc zmáčknout, trochu zacloumat, přidržet a přitlačit - byla jsem z něj hotová - najednou jsem dokázala prožívat sex v realitě a líbilo se mi to i bez představ. Jemu jsem - poprvé v životě nahlas - přiznala, že by se mi líbilo zajít ještě trochu dál a místo předehry třeba dostat citelně naplácáno na zadek. Zkusili jsme to, zkoušeli jsme i různé jiné praktiky. Například symbolicky svázat ruce šátkem, věci, co už jsem si zkoušela sama - kolíčky na bradavky, na intimní partie... Nebyl přímo to, čemu říkáme „úchyl" nebo BDSM+, skoro všechno, co jsme zkoušeli, bylo na můj popud, nicméně dost ochotně mé představy realizoval a měl v sobě něco, co jsem podvědomě u chlapa hledala. Bohužel, okolnosti nepřály pokračování toho vztahu. Ale o kus mě to posunulo.
Pak jsem potkala muže, který se mimochodem zmínil o svých odlišných sexuálních preferencích. To mě dost zaujalo a vyptávala jsem se. Nakonec jsme dospěli k poznání, že naše preference jsou pravděpodobně z velké části kompatibilní, jen on měl náskok asi 20 let praxe ve srovnání se mnou. Nabídnul se, že mi předvede, co a jak, kdybych měla zájem. Přemýšlela jsem jen chvíli a kývla jsem. Takže to bylo první „opravdové" hraní a zjistila jsem, že se mi to moc líbí, i když zážitek to byl docela adrenalinový. Ale právě ten adrenalin k tomu také patří.
Zjistila jsem, že je to všechno hodně o emocích, ať už se děje při hraní cokoliv, a že je hodně příjemné dát těm emocím průchod. To samozřejmě není úplně stejně možné při pouhých představách. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se vůbec se svou úchylkou vyrovnala a byla ochotná připustit možnost existence vztahu s někým podobně orientovaným, který bude moji „nenormálnost" považovat za přirozenou. Dlouho mi trvalo přestat se za sebe stydět aspoň před sobě podobnými. Ostatním to vykládat nebudu, je to informace zajímavá jen pro ty, co chápou. Ostatní, co by nepochopili, to vědět nemusí, ale už mě to netrápí. Velkou zásluhu na tom má, kromě jiných, i Eleferno, pár lidí, které jsem díky tomuto webu poznala, pár náhodných setkání a přirozený vývoj. Je to úĺeva přiznat si: jsem úchyl, no a co?