DEV...ELeferno

Ráno, zase ráno... Mžourám a chtěla bych ten protivný budík zašlápnout, vyhodit z okna nebo alespoň nakopnout někam mezi kolečka, pérka a hřídelky. A ke zvonění se navíc přidává lehký dech na tváři a následně i ohebný jazyk, snažící se mezi mými vlasy najít ucho. Jestli něco nesnáším, je to žužlání uší. Škubu sebou a shazuju Torma, pohodlně uvelebeného vedle mne mezi polštáři. Jak to, ksakru dělá, je umytý, oblečený a voní Windsorem. Zničeho nic mám obě ruce pevně chycené za zády a Torm si druhou rukou dělá kolem ucha místo. Lehce mne hryže do boltce a šeptá, že takhle asi nevstaneme. Ta perspektiva se mi líbí a nenápadně dávám kolena od sebe. Za oknem už pere sluníčko a dole pod okny dělají kravál popeláři. Torm mne pouští a okno doširoka otevírá. Do dunění popelnic se z dálky nese vřískání motorů a nos lehce lechtá vůně spáleného ricinu. Vstávám a s ručníkem přes ramena se šourám do sprch.

Snídaně nestojí za nic. Nimrám se v jakési nevábné hmotě, připomínající kultivační bázi pro kolinformní baktérie a přesvědčuju se, že drožďová pomazánka je určitě dobrá na vlasy. Torm je na tom zjevně podobně, nehledě na jeho všežravost mu to evidentně nešmakuje. Nakonec se zvedá a mizí v kuchyni, za otřískanými lítačkami s nápisem Nezaměstnaným vstup zakázán. Do hluku jakéhosi kuchyňského stroje se přidává konverzace zvýšenými hlasy, která ale neočekávaně rychle tichne. Torm se vrací s talířkem, na kterém voní rozpečené rohlíky a za chvíli za ním rozhazuje lítačky chlápek v teplácích a flanelové košili, nesoucí na platu dvě škvířící se pánvičky. Jednu pokládá přede mne, druhou dává na stůl Tormovi. Ten se přátelsky usmívá a říká "Díky, pane provozní." Natahuje se přes stůl na mou stranu a sešoupává z pánve škvířící se hemenex na můj talířek.  Tak tohle je jiné kafe, zejména když zjišťuju, že dole je opravdu chřupavá slanina, žádný šunkový salám. Torm si namáčí do žloutku rohlík a zálibně se kouká, jak se futruju. Zakrajuje, až když najedená odstrkávám talířek a mně dochází, že čekal, jestli nebudu chtít i jeho porci. Zahanbeně mu přeju dobrou chuť a hladím ho přes stůl po ruce. Usmívá se a na vidličce mi podává krásně opečený kousek slaniny. Zapomínám na dobré vychování a zahryzávám se do něj.
Snídaně se protáhla, z jídelny odcházíme jako poslední. Na pokoji si rychle měním podprsenku za utažené tričko, navlékám kombinézu a házím věci do tašky. Torm sedí na podlaze a listuje si v itineráři. Občas zavírá oči, jak se snaží vybavit si, jak to místo vypadá naživo. Trať jsme projeli třikrát a tuhle etapu nejmíň pětkrát, vesnice za vesnicí, slalom mezi poli, lesy i prostě jen místy, kde se sedláci nedohodli, kudy silnice povede. Spousta horizontů a silnice klopená tak, jak to zrovna vyšlo - vetšinou ven ze zatáčky. Itinerář je jeden červený flek za druhým. Mám zabaleno a Torm se zvedá, bere mi tašku a do ruky mi strká zelené desky itineráře.
Auto stojí na sluníčku a přátelsky na mne hází lesklá prasátka čtyř očí. Nakláním se dovnitř pro přilbu a do tváře mi dýchá rozpálený vzduch, vonící benzínem, ricinovým olejem a bůhvíproč Tormovou kolínskou. Stáčím svoje a pak i Tormovo okénko a nechávám pootevřené dveře, aby se to vedro vyvětralo. Jestli je takhle v devět ráno, jak to bude vypadat v poledne? Sluníčko je ještě nízko nad Beskydami a já už cítím, jak mi plihnou vlasy. Vyndávám ještě tašku a z ní dva ručníky, které házím přes své a Tormovo sedadlo. Kůže sedaček už je notně rozpálená. Vedle nás stojí Honza Krečman, který to dělá po mně. Obcházím auto s jelenicí a čistím okna - na vyleštěném skle se mušky tak snadno nepřipečou. Čistím si i sluneční štítek na přilbě a vlasy si stáčím do drdolu, za chvíli jedeme. Od startu už slyším první jezdce a když natáhnu hlavu, vidím i široké osmičky startérovy šachovnice. Torm zabouchnul kapotu, utírá si ruce do pucvole a pak si pečlivě natahuje rukavice. Jde si ke mně pro pusu pro štěstí a pak říká "pojedem, Renče". Zaplouvám do sedačky, zapínám spony pásů, zkusmo se odepínám a nuluju tripmastery. Rychlému se moc nechce, tvrdošíjně nechává stovky metrů mezi pětkou a šestkou. Ťukám do něj násadou šroubováku a počitadélko si nakonec nechává říct a padá na nulu. Padá na mne předstartovní nervozita, Torm vedle naopak zapadá do sedadla a přestává se hýbat - strašně ráda se na něj koukám, jak řídí, vypadá, jako kdyby byl součástí auta nebo spíš jako kdyby auto bylo jen jednou jeho částí. Zastrkává kolík interkomu do palubky a když na jeho otázku, jak se slyšíme říkám, že ho mám taky ráda, vytáčí motor, se spokojeným kývnutím přejíždí pohledem budíky a krátkým pohybem řadí jedničku. Oranžová stodesítka s černým čumákem a pruhy se hýbe z místa a řadí se na start. Torm si ještě utahuje ramenní popruhy a rovná si zrcátka. Mávnutí a akcelerace auta mne tlačí do sedadla. Kolem auta rychle řídnou vsetínské domy a domky a silnice přimyká k Bečvě. Itinerář je tak hustý, že stěží stíhám hlásit.
Rozjeto máme hodně slušně a pokud se nic nezmrší, máme bednu víceméně jistou. Tohle je droga - jak těch zlozvyků moc nemám, líbí se mi být nedílnou částí vítězné posádky. Nebo alespoň bronzové. Líbí se mi stát na bedně a taky se mi líbí, jak je Torm hrdý na to, že s ním jezdí krásná a chytrá dlouhovlasá blondýnka. Nechlubím se, cituju. Víceméně automaticky odťukávám oboje stopky a tripy a otáčím tuhé listy itineráře. Na novém listě je první položka Růžďka a v ní  peklo zatáček a uliček mezi domky. Trať-  místo toho aby sledovala hlavní a potok-  zamířila doprava na jakousi místní komunikaci a pak uhýbá do kopce mezi domky k lesíku na šotolinou promíchaný asfalt. Hlásím levou devadesát a levačkou se chytám rámu. Torm podřazuje a ze zatáčky už vyráží pod plynem. Na mé straně stojí na mezi chumel diváků, snažím se vypadat dekorativně a současně v itíku hledám další řádek, když se čumák auta prosedá a svět kolem mne zaplňuje vytí pneumatik. Zvedám oči a dívám se na mourovatou březí kočku, která se vyděšeně přikrčila přímo uprostřed cesty. Torm strhává volant doprava a já koutkem oka vidím strom, který mne míjí snad jen půl metru za okénkem. Tělo se mi snaží vyrvat se z pásů a přilba mi tlačí hlavu na prsa. Pak auto zastavuje v louce a do kabiny se pootevřenými okénky hrne černý štiplavý kouř. Trhám kroužkem odpojovače baterek, odepínám se a když se natahuju po uvolňovači Tormových pásů, naše ruce se na něm potkají. Vyskakuju ven a koukám, že přední kolo na mé straně hoří.Sahám pod sedadlo pro hasicí přístroj. Torm je už venku taky a se svým hasicím přístrojem prohlíží čumák, co vlastně hoří. Když vidí, že je to kolo, bere mi z ruky můj hasičák. Vzduch zaplňuje štiplavý smrad halonu a červené plamínky, prošlehávající z černého kouře mizí. Dým se mění a bílý a mizí taky. K autu dobíhají první diváci a mně dochází, že to celé netrvalo ani minutu. Stahuju si přilbu a zjišťuju, že se mi příšerně klepou kolena a že mi tělem cloumá adrenalinový šok. Torm mává na lidi, ať jdou dál od auta a mně dochází, že na téhle straně má stodesítka nádrž. Skáču po Tormovi, že ho odtáhnu někam pryč, ale ohání se po mně jako po mouše a já vidím, že má oko zalité krví. Sundávám mu přilbu a s úlevou zjišťuju, že je to jen natržené obočí. Rychle mu to osušuju kapesníkem a když jdu do auta pro lékárničku, objevuje se vedle chlápek s pořadatelskou páskou a ptá se, jestli je všechno v pořádku. Nejradši bych ho nakopla. Za mými zády sviští po cestě auta.
Torm, zmazaný zelenou Novikovovou tinkturou je k sežrání. Osahává blatník a smutně kouká na seskvařené zbytky pneumatiky. Pak se otáčí ke mně. "Co s tím, Renče? Dáme rezervu a pojedeme?"
"A je to k něčemu?" odpovídám
"Není" říká smutně, "tuhle soutěž nevyhrajem."
"Tak se alespoň projedem a dojedem... Pojede to?"
Leze do kabiny a vytáčí kolo ven. Pak kouká na brzdy. "Asi jo... Zkusíme to."
Vytahuje hever, podkládá ho placákem a zvedá čumák auta. Snažím se pomáhat a když zvednu oči, stojí vedle auta malý kluk ve vytahaných modrých teplácích a s autíčkem na setrvačník v ruce. "To je vaše auto, pane?" říká Tormovi. Ten zvedá oči od sundaného kola. "Je. Líbí se ti?"
"Je pěkný. Jako pomeranč. A vy jste si ho rozbil, abyste nepřejel Mícu." říká kluk rozpačitě. "Nechtěl byste tohle moje?"
Torm se směje. "Bylo by mi malý. Ale děkuju, jezdi s ním sám. A tohle se opraví, to nic není." Koukám na tu scénku a napadá mne, že bych jednou chtěla s Tormem mít takovéhohle kluka. Rychle tu představu zaháním.
Pokoj máme prakticky nad lokálem. Vleže na břiše si s nátlapníčky, chycenými k pelesti užívám toho, jak se Torm snaží udělat z kabelu k rozdělovači hračku a jak se mu s ním pořád nevede správně namířit. Zdola je slyšet, jak posádky slaví a já jsem ráda, že Torm přišel na jiné myšlenky. Slyším zaklepání na dveře. Torm přes mne hází deku a jde otevřít. Zvedám hlavu přes pelest a koukám do tváře Pavlovi Omelkovi.
"Já jdu asi nevhod, koukám..."
"Nejdeš, jen si hrajem.", říká Torm.
"Já jen... nechcete jít chvíli dolů? Je mně jasný, že nemáte moc chuť, ale ... Něco jsme tam s klukama vymysleli."
Torm na mne tázavě kouká. Očima přikyvuju a říkám, že tam hned budeme, že se jen obleču.
Na holé tělo si natahuju kombinézu. Nemůžu si pomoci, vím, že mi sluší. Torm si přes triko natahuje svou oblíbenou flanelku a jdeme dolů. Ve dveřích v údivu zastavuju. Stoly jsou sražené ka zdi a uprostřed stojí bedna. Fakt bedna, jak se ukázalo, přikrytá ubrusem. Koukám na to nechápavě. Pavel na tu bednu ukazuje, ať si tam vlezeme. Torm mne bere za ruku a na tu bedničku šplhá. Zní to docela dutě a cítím, jak se pod námi dřevo prohýbá. Hlavou mi bleskne, že je to nějaký kanadský fórek, ale Pavel odněkud vytahuje svůj pohár a vedle něj se objevuje Honza s věncem. Ten mi navléká na krk a Pavel dává ten pohár Tormovi. Orosily se mi oči. Vidím, že Torm je taky naměko, ale je z odolnějšího těsta a volá na vrchního, aby přinesl bublinky. Připíjíme si jakýmsi sovětským igristym sektem a já si najednou připadám, jako bychom nebourali.
No jo, moc tématické to není, ale stýská se mi po tom. Takže děkuju všem, kdo to měli trpělivost dočíst až do konce.