DEV...ELeferno

tady se pracuje. Kurva, fakt těžce se tu pracuje. Ale už to mám skoro hotový.Lz.

Tenhle text měl původně být o dvou vzdálených sněhových vločkách, tajících dechem, ale nakonec jsem radši zplodila něco zábavnějšího. Prostě ještě něco vzpomínek na mládí.

Venku zase začalo chumelit. Prosinec je v horách, kde jsem se narodila vždycky už ve znamení předvánoční nálady. Stmívá se brzy a autobus, kterým jezdím ze školy doráží už za pořádné tmy, prosvěcované jen kužely reflektorů, nazelenalým světlem veřejného osvětlení a pruhy světla z rozsvícených okének domů. V kombinaci s jiskřícím sněhem obrázek, jak od pana Lady. Mě ale ještě zebou tlapky - ze zimy venku mi za nehty zalezl mráz a odmítá vylézt. Vyhazuju z umyvadla Habakuka a strkám si ruce pod teplou vodu. Habíšek sedí na kraji umyvadla a kouká velikýma žlutýma očima. Máma peče cukroví a domem voní pražené oříšky, linecké těsto a hřebíček s badyánem. V kuchyni není kam šlápnout, jdu se učit k sobě do pokojíka. Matyku si šetřím, až přijde Torm, nechce se mi pouštět se do integrálů samotné. Zabrala jsem se do fyziky, co si hraju s Tormem, začala mne nebývale bavit.


Průvan mi na stole zvednul papíry a zakvílel v kamínkách. Náš dům pamatuje leccos a vytápět ho mimo sezónu ústředním topením by bylo šílenství, a to i pro lidové spotřební družstvo Jednota, které barák dědovi a babičce sprostě znárodnilo. Stejně, jako Tormovým prarodičům a spoustě dalších  krkonošských živnostníků. S malým zpožděním se ozvalo bouchnutí dveří, přitahovaných silným pérem a tiché zavrčení. "Jednou sem dám brano", ulevil si Torm a já slyším, jak si oklepává z gerlachovek sníh a hledá potmě prázdný věšák pro parku. Z válendy jako by mne vystřelil. Rychlý pohled do zrcadla na nosánek (stejně se nelíčím, ale co kdyby)  a sypu se dolů ze schodů. Právě včas, abych se u vypínače srazila s tátou, který vylezl z dílny od rozdělané televize. Torm se šklebí a z dlouhých vlasů si vytřepává hustě sněhové vločky. "Venku je boží dopuštění, ráno bude silnice pryč", komentuje sněžení, "a začalo mrznout". To vidím sama, tvářičky má, jak Děda Mráz a nos vlastně taky. Otírá si zarosené brýle a šíří kolem sebe vůni mrazu a sněhu, promísenou s kolínskou Windsor. "Jednou mi nastydneš a umřeš", vyčítám mu, že i v největší čině chodí venku bez čepice - nesnáší nic na hlavě, snad kromě jarmulky a přilby. "Každý jednou umře", odpovídá stoicky, větří nosem a pak se neomylně vydává za vůní pracinek do kuchyně za mámou. Přemýšlím, co mě to štípe na uchu a sahám si na něj. Co je zase tohle? Stírám to z ucha a očenichávám si prst. Eukalyptová mast... Hračička. To musel stihnout, když mne objímal. 

 

Než si umeju ucho, sedí Torm v kuchyni s obřím hrnkem kafe v ruce a prubuje cukroví. Jak sladké nemusí, tak na vánoční cukroví se nechá ukecat celkem snadno. Probírají s mámou zimu venku, táta zalezl zpátky do dílny a pootevřenými dveřmi se line vůně spálené kalafuny. Shazuju džíny a svetra natahuju na sebe domácí pyžamový kostýmek a župan přes něj. Když si v kuchyni sedám k Tormovi za stůl, máma se culí. "No jen se na ni podívej, Milane, z každého oka jí kouká stovka ocasů a z matematiky je v pololetí na trojku." Torm si mě přitahuje k sobě a předstírá, že mi prohlíží oči. "Stovka si ne, ale pětatřicet určitě", pronáší rozhodně a zahryzává se do ořechového komisárku.

Zavírám Poláka a sešit a Torm si unaveně mne oči. "Přespíš u mne?", ptám se tiše, "venku je hnusně." Odtahuje záclonu a stíní si oči, aby viděl ven. "Dneska ne, Rení. Dědovi není dobře, radši si vyházím před garáží, kdyby bylo potřeba jet na pohotovost. To přeběhnu, už tak moc nefouká." Bere do náruče Habakuka, který ho blaženě chytá předními tlapami kolem krku. Jako malé děcko. Od nikoho jiného se takhle nosit nenechá, hnedka začíná výhružně vrčet. Tormovi zastrkává čenich do fousů a přede. Torm mu něco šeptá do ucha, potichu, ale rozeznávám slova "hezky tady slečnu hlídej". Je mi hezky, ale byla bych radši, kdyby Torm zůstal se mnou. Alespoň mu v síni rozsvěcím a dívám se, jak zalézá do parky a světe zboř se, nasazuje si kapuci.  Pusa na nos, závan ledového vzduchu a Torm mizí ve vířící bílé tmě.   

Ráno mne místo budíku budí huronský tátův smích.  Rozlepuju oči a nechápavě koukám na hodinky. No, stejně za chvíli vstávám a jestli nepojede autobus, měla bych si radši udělat kafe. Jdu se kouknout, co tátu tak pobavilo. Rampouch. Ale divný rampouch. Vypadá jako... jako Tormův. Táta to drží v ruce a popadá se za břicho. "Běž se kouknout ven, Renatko", říká mezi záchvaty smíchu. Beru si mámin kabát a vykukuju ven. Jsou všude. Přimražené mokrým sněhem k oknům, na dveřích, na vratech od garáže, dva má oktávka na světlech, jeden na střeše... jeden kouká z výfuku.  Ježíšikriste. Dalšího má sněhulák vedle u sousedů v zahradě.  Z okna vykukuje máma. "Jako by ti z oka vypadly, Renatko. Je jich sedmdesát ?" Počítat to nebudu, jsem rudá, až za ušima. Máma se natahuje ke špaletě a opatrně jeden sundává. Zálibně na něj kouká a s nevinným úsměvem se mne ptá:  "a mají správné rozměry?" Jo mami, mají, jak odlitky.  Máma to ukládá do mrazáku a se radši schovávám do koupelny, abych se nemusela koukat na to, jak se rodiče královsky baví na můj účet.

Torm ve škole vypadá nevyspale, ale jinak svěžě a vesele. Když mi dává pusu, kouká se mi do očí a s nevinným výrazem říká "ty jsi je někde musela poztrácet."

Vyhledávání

Kdo je online

Celkem přihlášeno: 82 uživatelů
No members online
Členů: 0 / Hostí: 82

Nejnovější uživatelé

  • monk
  • Nicoletta02
  • G45HRLE5 www.yandex.ru fdgfjkghiluy
  • IvaVin
  • robert