Kravaťákovi se opět po dlouhé době podařilo sednout s Blaníkem do terénu. Termika se ukázala jako méně stabilní, než se zdálo zdálky a méně výrazná, než by odpovídalo peroucímu slunci prakticky nad hlavou. Blaníček prostě dospěl k názoru, že se mu nahoře už nelíbí, že má létání a vození kravaťáka plné zuby a že chce na zem. Teď, hned.
Ne, že by to bylo poprvé či naposled a tentokrát naštěstí nebylo na dohled ani letiště, jako v onom památném přistání kousek za Vysokým Mýtem při snaze urvat diamant k céčku. Dole byla prostě posečená louka, bez sloupů, vedení vysokého napětí a bez mezí. Slabý vánek foukal sice trochu šikmo, ale při pohledu na ventilátor připomínající ručičku výškoměru se moc experimentovat nedalo. Kousek po dosednutí sice kolečko drnclo v nějaké díře, ale éro se zastavilo krásně uprostřed louky pod pálícím sluníčkem.
Kravaťák zavolal mobilem o pomoc a začal se rozhlížet po něčem k pití. Vyprahlý byl už z kabiny a civilizaci podle mapy zastupovala jen za remízkem prosvítající samota, před kterou postávala dvojice stařečků, jak z pohádky. Vydal se k nim.
Na kravaťákovu prosbu o něco k napití se skoro pohádkový dědeček na kravaťáka obořil slovy, která stojí za doslovnou citaci:
"Vypadněte odsud. Piloti fasujou čokoládu zadarmo a starý lidi byste obírali o poslední."