Menu
Spokojeni?
Nikdo mi snad nebude vyvracet názor, že sexualita k partnerskému životu patří a že je jednou z jeho důležitých složek (téma asexuálů vynechme). Proto se domnívám, že nestačí, aby si lidé pouze měli co říci, ale že je třeba, aby si rozuměli i po stránce svých sexuálních preferencí. Stejně tak podle mě nestačí stavět vztah pouze na sexu. Pokud pár vyleze z postele po uspokojujícím aktu a najednou si nemá co říci, je zřejmě něco špatně. Vztah je, podle mne, hlavně o komunikaci a důvěře. Když jedno z toho chybí, nastává problém.
Vycházejme z příkladu o úchylečce, kterou jsem zmínila na začátku. Se svým partnerem se neseznámila přímo s úmyslem navázat vztah, který by obsahoval i složku BDSM. Nemohla tedy předem vědět nic o jeho preferencích. A stejně tak on nevěděl nic o těch jejích. Nastalo dilema - svěřit se mu, nebo ne? Myslím, že nad touto otázkou dumá poměrně dost lidí. To, co jim brání, aby se svým partnerům svěřili, jsou zejména obavy z opovržení, posměchu, nepochopení a v nejhorším případě rozchodu. Je pravda, že k tomu všemu může dojít, ale může to také dopadnout dobře. Jisté je pouze to, že pokud nic neriskneme, nic nezkazíme, ale také se můžeme o mnoho zbytečně ochudit.
Teď bychom mohli všechny váhající rozdělit na dvě skupiny - ti první se rozhodnou nic neříkat a ti druzí zkusí štěstí. Rozhodnutí nic neříkat a „zatloukat", je podle mě jen dočasným řešením. Možná je to jen má subjektivní představa, ale myslím, že pokud už se někdo k BDSM dostane, může se pro něho „hraní" stát v jistém smyslu potřebou, kterou má daný člověk tendenci alespoň občas naplnit. Pokud se to ale nedaří, mohou se projevit negativní následky od podrážděnosti a depresí až po nejrůznější psychosomatické problémy. Je sice možné najít si nějakou náhradní činnost, ale nemusí to vždy fungovat. Stejně tak člověk nepřesvědčí sám sebe ze dne na den, že není úchyl a že mu ke štěstí stačí jednou týdně misionářská poloha při zhasnutém světle. Pokud se tedy bez některých potřeb neobejde a ve vztahu nemá možnost je naplnit, začne hledat vyžití jinde. A mám takový pocit, že to dlouhodobě fungovat nemůže. (odbočka: Na domíkovi se na první pohled nic nepozná, ale jak má subinka zamaskovat červené proužky na pozadí?)
Z výše uvedeného vyplývá, že by přece jen stálo za to všem těm problémům předejít tím, že se pokusíme svému protějšku sdělit, co máme na srdci. Vše zřejmě závisí na formě sdělení a domnívám se, že pokud ze sebe nevychrlíte všechno najednou a nezačnete před svou polovičkou hned vybalovat kufr s kočkou, bičíkem, provazy a pouty, ale naopak se pokusíte vše sdělit dostatečně šetrně, neměl by to být problém. Na druhé straně, pokud vše sdělíte s citem a přesto se setkáte s nepochopením a odmítnutím, zřejmě to svědčí o ne zrovna nejlepší povaze vašeho partnera. A možná by v takovém případě stálo za zamyšlení, zda je to opravdu ten pravý.
Jak ale začít? Co třeba navrhnout nějaké zpestření v sexu? Místo provazů je lepší začít s šátky, které alespoň na pohled nevypadají na to, že by se z nich člověk nedokázal sám vykroutit. Místo jezdeckého biče stačí obyčejné plácnutí rukou. Může stačit i trochu důrazněji pronesená věta, aby změnila celkovou atmosféru. Takových příkladů by bylo hodně. Možná ještě zbytečně dodávám, že stejně tak, jako chceme od partnera, aby přistoupil na nějakou inovaci z naší strany, měli bychom i my být chápaví, když projeví on nějaké přání.
Příklady jak začít jsem chtěla říci, že je dobré „oťukávat" si partnera postupně. Vždyť i samotné objevování toho druhého je krásné. Nehledě na to, že když už se rozhodnete partnerovi svěřit a najednou zjistíte, že i on má ty samé záliby, je to skutečně výhra.