Milí úchylové, tento web jsme ještě jednou vzkřísili z nebytí. Chtěl bych využít této příležitosti a poděkovat všem, kdo se mnou Eleferno dělali ať už autorsky, vizuálně nebo v pozadí při technické podpoře a implementaci systému. Díky! Torm.
1.10.2022 Najeli jsme na obnovu základních funkcionalit a návrat k - řekněme - provoznímu módu
6.10.2022 Přechod na zcela novou instalaci J3.6.4 ->3.10.11, aktuální Community builder
6.12.2022 - Filnlizace upgrade na J3.10.11
Prosím pozor! Tomuto textu věnujte pozornost
Toto už je převážně muzejní exponát, nikoliv úplně živý komunitní web. Může být kdykoliv bez upozornění - a to zdůrazňujeme - nahrazen uloženou verzí z metastatické zálohy, kterou sice budeme udržovat v minimálně denních cyklech, ale ztrátu denního obsahu vyloučit neumíme. Nemá proto smysl příliš využívat jeho komunitní funkce výrazně více, než jako zajímavou ukázku toho, jak na přelomu tisíciletí fungovala česká BDSM scéna. O web se po návratu z "mateřské" stará Lizz, technické zabezpečení je na web4ce, zastoupeném hlavně Sleepem. Aktuálně jedeme na sedmičkovém php a - konečně - na HTTPS a poslední trojkové Joomle.
Uvítáme spolupracovníky - pokud byste se chtěli na Elefernu podílet technicky či autorsky, jste vítáni. Redakce má za to, že zde prezentovaný obsah zaslouží to, aby byl prezentován, ať už pro svou historickou, edukativní i prostě zábavnou hodnotu.
A slovo majitelovo
Tento web prošel za dlouhé roky svého života složitou a členitou genezí. Od původně striktně technického a technicistního webu, specializovaného na ES, ET, vacuum a technické aspekty BDSM praxe se postupně rozrostl o zdravotnickou tématiku, otázky bezpečnosti BDSM hrátek, pubklicistiku, beletrii a nakonec i o blogy čleů redakce i vás, našich čtenářů. Dvě předchozí iterace rozvoje vnesly do orientace Eleferna prvky interaktivity a pokusily se přiblížit jej komunitnímu portálu. Praxe ovšem ukázala, že "velké" sociální sítě jsou mocnější snah skupinky nadšenců, realizující tento projekt ve svém volném čase bez náhrady na odměnu. Z pohledu financí táhneme projekt s Nenu a Sleepem z vlastních peněz a ano, děláme to rádi. Tato iterace vrací projekt do racionálnějších končin, diskusák ani chat opravdu neplánujeme :) Všichni jste ovšem upřímně vítáni. Takže - HAPPY ELECTRODES!
Den na to dopoledne na laboratorky z Měření nakoukla ročníková vedoucí.
„Můžete na moment, Milane Zdeňkoviči?“
Docela mi zatrnulo, ale říkal jsem si, že o žádném průšvihu nevím a třeba se ani nedovím.
„Vteřinku, Světlano Borisovno, dodělám tohle měření.“
„Vůbec se nenechte rušit, nevstávejte. Potřeboval by s vámi mluvit doktor Zelenochat, má pro vás nějakou naléhavou práci. Prosil vyřídit, jestli byste se za ním nemohl v polední pauze zastavit na katedře.“
„Jo, to nebude problém. Netušíte, oč jde?“
„Nějaké urgentní výpočty. Nikolaj Josifovič vám řekne podrobnosti.“
Lábu jsme s Jurou udělali docela rychle a povedlo se nám ji zrovna i obhájit. Po cestě jsem si dal v automatu dva rychlé buterbrody a úderem půl jedné jsem klepal na dveře.
„Vstupte.“
„Buďte zdráv, Nikolaji Josifoviči. Světlana Borisovna mi vyřídila váš vzkaz. Co pro vás můžu udělat?“
„Taková věc, Milane Zdeňkoviči… Je to narychlo, rozumím… Oč jde. Byli tu soudruzi z Gosplanu – to není nic neobvyklého, děláme toho pro ně hodně – s tím, že Rada Ministrů uvolnila nějaké peníze na modernizaci druhého bloku moskevské TEC-21. To je – pro vaši informaci – jedna z největších TEC, nahoře na severu, v Korovinu. Ale nebojte se, tam vás nepoženu. Jde o to, že ten modernizační plán předpokládá připojení nové TEC-28, to má být taková, řekněme, experimentální TEC a je potřeba v rámci studie realizovatelnosti ověřit nějaké přechodové režimy. Alespoň tyhle první čtyři. Něco jsme už s Pavlem Pavlovičem zkusili analyticky spočítat, ale ty soustavy jsou dost nepříjemné, vstupuje do nich diferenciál reakce pomocných vinutí soustrojí a analyticky to moc nejde. Tím spíš, že v okolí té TEC jsou velké průmyslové podniky a taky dvě obří sídliště. Vlastně to vůbec nejde, alespoň nám ne. No, podívejte se sám. V těchhle deskách jsou naše nástřely a v těchhle parametry toho chystaného zařízení.“
Škola mi fakt neutíkala, těšil jsem se, jak osadím hračku a taky jsem byl zvědavý, jak mi to ze sovětských součástek půjde. O schéma jsem starost neměl, na něm nic k domršení není, ale navrhovat z neznámých polovodičů je docela sázka do loterie. Večer po škole jsem hodil žebradlo na postel, namazal jsem si na chleba tvaroh s paprikou a zapití jsem odbyl studeným čajem od snídaně. Pak jsem popadl plošňák a vyrazil jsem dolů do uzlu.
Tam bylo – až na Juru Bělikova – prázdno. Měď se mi trochu zoxidovala, tak jsem ji přegumoval tvrdou gumou, do prázdné lékovky jsem si nadrtil trochu kalafuny a zalil ji denaturákem. Jura na to se zájmem koukal.
„Tím to budeš natírat? Před nebo po součástkách?“
„Před. A po taky, ale hustší a předtím to umeju lihem.“
„To je dobrý, to taky někdy zkusím. Chceš podat páječku?“
To pájedlo mělo tak osmdesát wattů a hrot ve tvaru dláta. Ale žádná jiná jsem ani v obchodech neviděl a už jsem taky koukal, jak to s tímhle kopistem klukům jde. No co, čas naučit se to taky. K páječce mi Jura dal i misku, spíš talířek, se zrnky cínu a hroudu kalafuny.
„Takhle si aktivuj hrot v kalafuně, naber na něj kapičku cínu a dokud kouří, udělej spoj.“
Nějakých pár dní po tom na mne zavolala babča vrátná. „Čechu, máš tady nějaký balíček, byl tady s ním takový usměvavý taxíkář.“ Vyměnil jsem balíček za cukrátko a docela napjatě jsem si ho odnesl k sobě na pokoj. No, balíček, spíš tlustá obálka. Prohmatal jsem to, ale nic podezřelého jsem necítil. Odstřihl jsem roh a navětřil jsem, ale obálka byla cítit jen knihařským lepidlem a papírem. Tak jsem to otevřel celé. Uvnitř byla další obálka a lísteček. Na lístečku bylo telefonní číslo a vzkaz: „Telefon si ulož, kdybys potřeboval taxík. Není to na počkání, ale na druhý den spolehlivě a když je velký průšvih, tak i na počkání. Olega znáš, já jsem ten druhý, Andrej. Jeden z nás je obvykle vzhůru. Ahoj, A.“ Hmmmm. Vyndal jsem tu druhou obálku a zopakoval jsem postup. V obálce byla v knížečce otevřená letenka na moje jméno se šesti kupony a další vzkaz: „Myslím, že ti to udělá radost. Přijedete v neděli na oběd? L.N.I.“ L přecházelo do N způsobem, který trochu připomínal jedničku. Pobavilo mě to. Doktor Mefistofeles není prost drobných slabostí. Došlo mi, že asi má i podobně vyhlížející pečetítko.
„Co bys řekl na to, kdybychom v sobotu zajeli k nám? Naši by tě chtěli vidět naživo. Viď, že pojedeme, čumáčku?“
„Jasně, proč ne. Tedy pokud se nečeká, že budu žádat o tvoji … ehm… ruku.“
„Ne, to rozhodně ne. Táta má svátek a předpokládám, že tě bude potřebovat jako oporu v tom, až si bude chtít nalejt dalšího panáka.“
„Jistě. A ještě přiletí kouzelník, v modrém vrtulníku. A bezplatně promítne kino. Je mi to jasný.“
„Není. Nebude to verbovka. Táta fakt není blbej.“
„Dobře. Hele, ale to musím skočit na ambasádu pro nějakou flašku a bonboniéru.“
„Jo, to by se asi hodilo. Ale nutný to není. Nejsme chudá rodina. Fakt že ne.“
Naty nekecala a v pondělí přišla do na ranní přednášku z fyziky s obří igelitkou. Igelitka sama o sobě v Moskvě osmdesátých let byla docela vzácností a na téhle stálo Mašpriborintorg a byl na ní mizeným soutiskem natištěný jakýsi složitý měřičí přístroj, nejspíš spektrální analyzátor. Naprosto samozřejmě si sedla ke mně, líbla mne na nos a igelitku mi strčila do ruky.
„To je pro mne?“ povídám.
„Jain. Nelez dovnitř, zvědavče, to je na večer!“
Na večer, tak na večer, ale stejně jsem byl zvědavý, co to tahám. A škola mi teda moc neutíkala. Poslední para byl seminář s historie KPSS ve staré posluchárně v budově B, kde katedra vědeckého komunismu sídlila a kde byly prastaré uzavřené lavice typu škamna z masivního dřeva. Aby nám to líp utíkalo, jezdila mi soudružka studentka dlouhým nehtem po rozkroku džínsů, takže jsem institut opouštěl s prakticky proslintaným zipem. Na kolej jsme dorazili oba notně nadržení.
Ty součástky jsem si na koleji roztřídil a zjistil jsem, že mi v podstatě chybí už jen nějaké výkonové tranzistory a potenciometry, jinak že by se hračka postavit dala. Poskládal jsem součástky na milimetrák a na třetí pokus se mi podařilo navrhnout docela ucházející plošňák. Víc doma udělat nešlo a já jsem se vydal do radiouzlu. Tam voněla kalafuna a smrděl mizerný tabák, Ruslan Borodin cosi pájel v barevné hudbě dole z klubu, Kosťa Švecov vztekle popotahoval z papirosy a dlouhou pinzetou se snažil vytáhnout z hloubi rozebraného magnetofonu nějaký zapadlý šroubek. Zvednul oči.
„Jé, Milan! Čau! Skoro bych řekl, žes byl úspěšný.“
V úterý jsem den studijního volna věnoval obíhání prodejen radiomateriálu. S pomocí půjčeného Справочника по транзисторам общего назначения a taky půjčených sešitů В помощь радиолюбителью jsem si sestavil soupisku věcí, které potřebuju, jak jsem byl zvyklý z republiky a obíhání prodejen Tesly. Napadlo mě, že jsem se kluků nezeptal na ceny, ale na to bylo už pozdě a říkal jsem si, že základní součástky asi majlant stát nebudou. Předběhnu děj s tím, že nestály, ale souběžně s tím nestály za nic. Vyprovodil jsem Natašku k metru, líbnul ji na čenich a když zmizela v podchodu, vyrazil jsem k té první prodejně, kterou mi kluci na mapě ukázali, Nebyla daleko, tak pět minut chůze v místě, kde se Aviamotornaja ulica lomí doleva kolem fabriky na výrobu „leteckých“ motorů, po které dostala jméno.
Dobré bylo, že v té prodejně v deset ráno skoro nikdo nebyl. Horší už bylo, že tam nebylo ani nijak moc zboží. Stála tam dlouhá řada pultů podél delší stěny a dvě kratší řady kolmo na ni podél kratších stěn, uprostřed tradičně trčela neobsazená kasa a v rohu se nudila obstarožní prodavačka. Asi dva pánové prohlíželi vystavené věci. Přidal jsem se k nim. Pod sklem se osamoceně krčily nějaké zaprášené silové transformátory, neméně zaprášené elektronky, smotky sprostě vyhlížejícího kabelu, banánky, neméně sprostě vyhlížející zdířky, pár panelových měřidel s cenou v desítkách rublů a vzhledem, evokujícím Františka Křižíka, vojenské konektory řady Š (o těch bude řeč vícekrát, teď je tedy pomineme) a nějaké součástky s páskovými vývody, v nichž jsem identifikoval tak tříwattové odpory a trubičkové blokovací kondenzátory. Nějak jsem netušil, co si o tom mám myslet a kudy začít. Pak jsem si ale všimnul jakýchsi rukou psaných seznamů a došlo mi, že to je sortiment věcí, které by se mi mohly hodit, namátkou Сопротивления миниатурные, Кондензаторы электролитические, Кондензаторы керамические, Транзисторы, Диоды. Ty seznamy byly relativně dlouhé, ale většina položek na nich byla proškrtaná. Zamával jsem na prodavačku.
Prošoustaná noc s Nataškou mi nahodila fantazii a nápadovník. Představa, že bych si v Moskvě začátku let osmdesátých byl schopen opatřit nějaké přímo designované bdsm pomůcky byla zcela z říše utopie (jako ostatně ve všech dalších městech, která jsem v té době znal). Elektronika ale na sobě vlaječku BDSM nemá a bastlování mi začínalo docela chybět, tím spíš, že ve škole jsem se pohyboval spíš v říši silnoproudu. Vydal jsem se na čtvrté poschodí, kde se v krčku nacházel již dříve zmíněný radiouzel, faktická klubovna vybraného spolku lidí, dělajících na koleji do elektroniky. S pár lidmi z téhle skupiny už jsem se skamarádil a nikoho nepřekvapilo, když povídám: „Hele, kluci, potřebuju poradit. Možná i helfnout.“
„Povídej, co máš“, zvednul oči od rozdělaného magnetofonu Kosťa Švecov z druháku.
„Kde se v Moskvě kupují součástky? A ten materiál na plošné spoje, nevím, jak je to rusky.“
Laboratorky z TOE jsem měl rád. Příjemná technická disciplína, s možností zúročit bastlířské zkušenosti a smysl dávající úlohy. Bez ohledu na to, že šly jako poslední para v pátek, těšil jsem se na ně. Pro den, který popisuju, jsme si Jurou Bělikovem vytáhli rezonanční charakteristiky obvodu a když jsme se dali do přípravy pracoviště, přišla k nám blonďatá a modrooká Nataška Isajeva.
„Hele, Jurko, nech mi dneska Čecha, to není hezký, že si ho takhle zabíráš pro sebe. Ostatní taky chtějí obhajovat laborky na první dobrou!“
Dobrák Jura kývnul, sbalil si sešit a logáro a prohodil si místo s Nataškou, které do té chvíle seděla vedle s Olinou u stejného zadání. V očích mu šibalsky hrály jiskřičky a ještě mi za Olininými zády ukázal zvednutý palec. Nataška si sedla na jeho místo, způsobně s kolínky u sebe, sebrala mi metodiku a začala si v ní listovat.
„Víš, o co jde?“ povídám.
„Spíš jen tuším. Máme zadaný obvod s kapacitami a cívkami, který jasně bude frekvenčně závislý a bude mít nejméně jednu rezonanční frekvenci. Tu asi máme zjistit a na milimetrák dát graf. Ale nevím, co s tím dál.“
„To je vlastně celý. Hele, tohle je generátor, na něm se dá postupně naladit každá frekvence z toho rozsahu, co je v zadání. Voltmetr znáš. Co asi neznáš, je wobler, to fakt nevím, jak je to rusky, to je taky generátor, ale s plynule se měnící frekvencí, dělá to samé, jako když otáčíš ladění na generátoru. Dá se řídit vnějším napětím a to je druhá půlka toho zadání, z osciloskopu si vytáhneš pilové napětí z časové základny a tím rozmítač řídíš. Osciloskop ti pak ukáže přímo rezonanční charakteristiku, teda pokud se trefíš do správné frekvenční oblasti. Ale snad jo, tu metodiku asi nepsal blbec.“
„Ježíšmarjá, pomalu, Milane. Nestíhám. Jseš na všechno takhle hrrr?“ V té poslední větě byla schovaná výzva.
No tak jo, tenhle týden už nebude chronologickým záznamem toho, co se před 43 roky odehrávalo, ale zaměřím se spíš na jednotlivé aspekty života ve stolici tehdejšího SSSR. Jako jo, vhodnější unislovanský termín by byl spíš stolec, ale výraz "žijeme ve stolici až po uši" byl tehdy mezi študáky naprosto běžný a běžně používaný. Předpokládám, že popisů vejšky a jednotlivých kantorů, předmětů a učeben už máte plné zuby, takže dnešek zaměřím třeba na odívání sovětských lidí se speciálním přihlédnutím k spodnějším vrstvám oděvu sovětských žen a dívek.
Moskva (a ještě víc Leningrad) byly výkladními skříněmi SSSR, lépe řečeno, měly být. Jistě, obyvatelům větší části takzvaných svazových republik to tak přišlo, ovšem občané Pobaltí, Ukrajiny a Gruzie si pohrdavě uplivávali, v menší míře následování občany Arménie a v ještě menší míře chačiky Azerbajdžánu. Faktem ovšem zůstává, že veškeré deficitní zboží (tedy krom zelených nakládaných rajčat veškeré zboží) bylo k mání převážně v Moskvě, a i zde za cenu obřích front. Důsledkem pak byly zábavné situace, kdy třetina spolužaček dorazila do školy v identické teplákové bundě, považované (zejména po olympiádě 80) za docela šik a salonfähig věc.