Milí úchylové, tento web jsme ještě jednou vzkřísili z nebytí. Chtěl bych využít této příležitosti a poděkovat všem, kdo se mnou Eleferno dělali ať už autorsky, vizuálně nebo v pozadí při technické podpoře a implementaci systému. Díky! Torm.
1.10.2022 Najeli jsme na obnovu základních funkcionalit a návrat k - řekněme - provoznímu módu
6.10.2022 Přechod na zcela novou instalaci J3.6.4 ->3.10.11, aktuální Community builder
6.12.2022 - Filnlizace upgrade na J3.10.11
Prosím pozor! Tomuto textu věnujte pozornost
Toto už je převážně muzejní exponát, nikoliv úplně živý komunitní web. Může být kdykoliv bez upozornění - a to zdůrazňujeme - nahrazen uloženou verzí z metastatické zálohy, kterou sice budeme udržovat v minimálně denních cyklech, ale ztrátu denního obsahu vyloučit neumíme. Nemá proto smysl příliš využívat jeho komunitní funkce výrazně více, než jako zajímavou ukázku toho, jak na přelomu tisíciletí fungovala česká BDSM scéna. O web se po návratu z "mateřské" stará Lizz, technické zabezpečení je na web4ce, zastoupeném hlavně Sleepem. Aktuálně jedeme na sedmičkovém php a - konečně - na HTTPS a poslední trojkové Joomle.
Uvítáme spolupracovníky - pokud byste se chtěli na Elefernu podílet technicky či autorsky, jste vítáni. Redakce má za to, že zde prezentovaný obsah zaslouží to, aby byl prezentován, ať už pro svou historickou, edukativní i prostě zábavnou hodnotu.
A slovo majitelovo
Tento web prošel za dlouhé roky svého života složitou a členitou genezí. Od původně striktně technického a technicistního webu, specializovaného na ES, ET, vacuum a technické aspekty BDSM praxe se postupně rozrostl o zdravotnickou tématiku, otázky bezpečnosti BDSM hrátek, pubklicistiku, beletrii a nakonec i o blogy čleů redakce i vás, našich čtenářů. Dvě předchozí iterace rozvoje vnesly do orientace Eleferna prvky interaktivity a pokusily se přiblížit jej komunitnímu portálu. Praxe ovšem ukázala, že "velké" sociální sítě jsou mocnější snah skupinky nadšenců, realizující tento projekt ve svém volném čase bez náhrady na odměnu. Z pohledu financí táhneme projekt s Nenu a Sleepem z vlastních peněz a ano, děláme to rádi. Tato iterace vrací projekt do racionálnějších končin, diskusák ani chat opravdu neplánujeme :) Všichni jste ovšem upřímně vítáni. Takže - HAPPY ELECTRODES!
„Torme! Ty se mnou nemluvíš?“
„Renčátko! Promiň, zamyslel jsem se. Akorát jsem se u vás chtěl navečer stavět, vytáhnout tě na dřevárnu.“
„Co, proboha, pohledáváš v tomhle obchodě?“
„Kupuju punčocháče s klínem mámě jedné spolužačky.“
„Punčocháče. Mámě. Spolužačky. Moc složitý. Můžeš ještě jednou a pomalu?“
„To je na delší vyprávění. Třeba večer u dřevařského kotlíku a nějakého dobrého pití.“
„Jasně. Jak dlouho se zdržíš?“
„Tady, nebo v republice?“
„Myslela jsem v Československu.“
„V neděli letím zpátky, v pondělí mám školu. A v Jilemnici už mám hotovo, jen ještě musím koupit diarámečky.“
„Dal ses na focení?“
„Ne úplně. Mám seznam věcí, které chci dovézt nějakým lidem ze Svazu. O něco poprosili, něco jako dárek a tak.“
„Jsi tu autem?“
„Jo, je na náměstí. Jedeš domů?“
„Ujel mi autobus. To bys byl hodnej, Tormí.“
„V pohodě. Jdeš se mnou do drogérie? Nebudu dlouho, potřebuju jen ty rámečky a pro sebe nějaké filmy a vývojku. Jo, vidíš, taky vývojnici, na tu bych zapomněl.“
„Můžu se tě chytit? Chyběl jsi mi. Jsem kráva, viď?“
„Nejseš, Renčátko. Chyť se a jdem.“
Doma to bylo docela dost zmatené, protože se vyptávali všichni a to najednou. K tomu jsem měl ještě na sobě černobílého kocoura Filipa, který na mě skočil hned, jak jsem lezl do dveří a s tlapama kolem krku se odmítal pustit. Udělal jsem nějakou učesanou verzi sovětské reality a už někdy kolem oběda se mi podařilo odpovědět na skoro všechno, co doma chtěli vědět. Jemný rozdíl mezi odpovědět a zodpovědět ovšem dědovi Gottliebovi neunikl. Po obědě za mnou přišel do pokoje.
„Hochu, tebe něco žere, že jo?“
„Žere, dědo. Chceš to slyšet?“
„Pokud nebudeš chtít, abych něco rozhodoval za tebe, tak určitě. Lhát moc neumíš, mlžit jo. Ochutnáme to černý pití, cos mi dovezl?“
„Rižský balzám. Můžeme, jsem fakt zvědavý, co na to řekneš.“
„Tak pojď, sednem si ke mně. Já už to teda ochutnal, a je to moc dobrý. Dobře jsi to vybral. A nebo ne, já tu láhev přinesu sem. Sklínky máš, že?“
„Jasně. Dokonce i čistý.“
Za deset minut tři jsem odvlekl kufr, narvaný oblečením k výměně za zimní, dolů do přízemí. Sice jsem si na probrání udělal pekelný čaj, ale na vstávání uprostřed noci jsem tehdy ještě adaptovaný nebyl. Kolej spala hlubokým spánkem, jediný viditelně živý tvor byl kromě mne notně zaprášený Begemot, který se vysoukal odkudsi ze dveří, vedoucích dolů do krytu civilní ochrany. Udělal osmičku kolem mých nohou, očenichal kufr a přátelsky mrknul velikými žlutooranžovýma očima. Venku stál rozsvícený taxík. Klíč mi babi Aňa opravdu nechala v zámku, tak jsem si odemknul a odtáhnul kufr k autu. Oleg měl puštěné rádio a na volantu rozloženého Perelmana. Vypadal, jak ze žurnálu, bradku i knír měl čerstvě zatrimované a sršel energií. Auto bylo příjemně vyhřáté.
„Dobré ráno, soudruhu studente! Kam to bude?“
„Dobré ráno, soudruhu taxíkáři. Na letiště, prosím.“
„Jasan. Máš jen tenhle jeden kufr?“
„Jen tenhle.“
„Tak si ho hoď dozadu na sedadlo. Budeš si cestou ještě chtít schrupnout? Mžouráš, jak sova. Vypnul bych tu muziku.“
„Ale ne, za chvíli zabere čaj. Co je to za kazetu?“
„Makarevič. Mašina vremeni. Záznam z koncertu.“
„Nech to hrát, dobře se to poslouchá. Zajímavé aranže.“
„Že jo? Zapni si pás, uniformovaný po tom jdou.“
„Co ta fyzika? Jak ti to jde?“
„Jak psovi pastva. Ale je to lepší, než to bylo na začátku, myslím, že tímhle tempem to k přijímačkám dám.“
„Kdybys potřeboval s něčím helfnout, nestyď se říct si.“
„Dík. Jseš hodnej.“
Po zbytek pondělka se ve škole nic zajímavého nedělo. Na semináři jsem nějak neočekávaně pro sebe obhájil dvouměsíční penzum odevzdaných příkladů do typáku a vysloužil jsem si malé nevýznamné plus za dvě úlohy, vyřešené poněkud neortodoxním způsobem. Z historie KPSS jsem měl uvolnění, tak jsem si skočil dát věci na kolej a něco pozřít ještě před tím, než zajdu na výpočetku. Před kolejí stála černá volha s červeným diplomatickým číslem. T092. Hm. Asi jsem se dost odbarvil.
Na vachtě mi babi Aňa ukázala očima na chlápka v obleku, který seděl na kanapi pro hosty a hladil hlídacího kocoura Behemota. Vedle něj se povalovalo zmuchlané Rudé právo. Chlápek vypadal docela mírumilovně.
„Čechu, tady soudruh na tebe čeká. Chcete si sednout někam do závětří?“
„To asi nebude potřeba, babi Aňo.“
Ráno mě probudilo sluníčko za oknem a klepání na dveře. Shodil jsem ze sebe přehozenou Lenčinu nohu a šel se podívat, kdo to otravuje takhle nekřesťansky brzy, nota bene v neděli. Ještě ani nebylo osm, a to v neděli na koleji obvykle bděla jen babka vrátná a černobílý hlídací kocour Behemot. Nepředpokládal jsem ani jednoho ze jmenovaných a vskutku, byla to Natálka.
„Teda, holoubci, vy máte ale spaní. Klepu asi deset minut. Olina nebo Lenka?“
„Lenka. Pojď dál.“
„Dneska máš taky šoustací den? Ahoj, Leni, promiň, že vás budím takhle brzo. Půjčíš mi Milana?“
„Jé, ahoj, Nasťo. To je dobrý, včera jsme o tobě zrovna mluvili, viď, Mili?“
„Je to tak. Ale nepředpokládám, že Naty nás přijela doplnit do trojky. Nebo jo?“
„A to je taky zajímavý nápad. Dneska ne, i když se mi ta myšlenka dost líbí. Jé, babiččina protiimpotenční pomazánka! Můžu ochutnat?“
„Jasně. Akorát ty tousty už zase budou, jak hadr. Je to ten nejsprostší baton, jaký si jen můžeš představit, včera měli totálně vyprodáno.“
„Nevadí. Nějak jsem doma neodhadla snídani. Oleg přijel brzy. Chceš taky namáznout krajíček, Leni?“
„Ale jo, když budeš tak hodná. My jsme se ti večer nějak docela rozjeli, vyhládlo mi. V lednici možná ještě zbylo nějaké pivo, koukneš se, Mili, prosím?“
„Dvě láhve. Já nebudu, můžete se šábnout.“
„Stačí mi sklenička, ať ti to nevypijeme úplně. Co ty na to, Leni?“
„Jasně. Jé, to jsem potřebovala. Mám sucho v puse.“
„No tak jo. Proč jsem tu – letíš pozítří, že jo? Táta si myslí, že by tě Oleg mohl vzít na letiště, ukázat co, a jak. A máma jinak nedala, že se pak musíš zastavit na oběd. Fakt ti Leni nevadí, že ti Milana seberu?“
„Další číslo bych už nejspíš nepřežila. Bolí mě celá holka. V pohodě. Já se ještě natáhnu a pak tu trochu poklidím. Tohle bylo nové povlečení.“
„Hm, to jste si zařádili. Tak jo, Mili, vymyslely jsme to s Lenkou dobře?“
„No, striktně vzato, mohly jste se taky zeptat mne, že jo? Počkej, teď mi to secvaklo, Oleg čeká dole? A ty se tu vykecáváš. Že se nestydíš.“
„Oleg si vzal fyziku a učí se. Ale jo, měli bychom se pohnout. Skoč se umýt, já postavím na čaj.“
Nějaká muzika by se mi bývala hodila, těch pár kazet, které jsem si sebou vzal, už bylo řádně oposlouchaných, ale rozhodl jsem se přijetí Anikejevova pozvání odložit na jindy. Na dámskou návštěvu jsem nebyl úplně dobře nachystán ani co do věcí ke konzumaci, tím spíše pak co do prerekvizit k souložení. A taky už bylo poměrně pozdě odpoledne a času moc nezbývalo. Nejdřív jsem ale musel vyřešit, co udělám s podklady z gosplanu a svými poznámkami a výstupy. Brát si je na kolej se mi po uslyšeném rozhodně nechtělo. V neradostných úvahách mi zrak padl na skříň vzduchotechniky, ve které technik Vadim zrovna dodělával týdenní profylaxi. Došel jsem za ním.
„Čau, Dimo, máš chviličku?“
„Jasně, Milane, už to dodělávám. Co bys potřeboval?“
„Chci se kouknout, jak tahle skříň vypadá zevnitř. Potřeboval bych si do ní do pondělka něco odložit.“
„No fíha… jako vím, že děláš na nějakých utajovaných věcech, ale že až tak… Slovo trezor jsi už někdy slyšel?“
„Ale jasně, že jo. Ale trezor budu mít až po neděli a teď jsem přišel před chvílí na to, že se mi v tom někdo hrabal, měl jsem to v šupleti.“
„Hm. O tom asi nic vědět nechci. Hele, klíče jsou tamhle v té skříňce, tenhle má číslo 4. Vzadu za filtry je přihrádka na deník provozních záznamů, my ho tam nedáváme, ale tobě se možná bude líbit. Poslyš, já musím padat, žena čeká s večeří. Klíč pak pověs do skříňky. Jo, bacha, zapráší se ti to!“
„Jasně, Dimo. Hezký večer!“
„Tobě taky.“
Na sobotu jsem měl strojový čas na deset pětačtyřicítky naplánovaný na ráno, hned od šesti, abych něco stihnul ještě před matematickou analýzou v jedenáct. Vstávat se mi úplně dvakrát moc nechtělo, ale když už jsem se jednou dal do boje, nebylo vyhnutí. Jediným pozitivem, bylo, že se posunul čas, čímž jsem získal hodinu spánku navíc. Lenka by sice bývala ráda šoustala, ale po zralé úvaze jsme to nechali až na dnešek, abych snad nevyhynul předčasně. Zalil jsem si zavarku z čajníčku vřelou vodou a napadlo mě, že bych asi potřeboval elektrický čajník. Ty sice na koleji byly zakázané, zákaz ale byl v podstatě jen formální a jeho dodržování se nijak aktivně nevymáhalo. Vzniklá tekutina ze všeho nejvíc připomínala magorák a žaludek proti ní nejprve dost intenzivně protestoval, nakonec si ale zvyknul a když jsem za tou černou břečkou poslal i krajíc chleba s olejovkami a cibulkou, došlo k dohodě o neútočení. V plechovce zbyl ještě nějaký olej, který jsem vysmáčel druhým krajíčkem a vydal jsem se na výpočetku. Byly tři čtvrtě na šest.
Šéfovy informace mi šrotovaly hlavou po celé páteční odpoledne a všimnul si toho i docent Strojev na Matematických úlohách energetiky. Probíral se výpočet obecné sítě s mnoha uzly a nekonstantním počtem vnitřních smyček a já se zaboha nemohl chytit, v čem tkví ten trik výpočtu. Zvednul jsem roku.
„Můžu dotaz, Vladimíre Andrejeviči?“
„Pochopitelně, Milane, ptejte se.“
„Mně to dneska nezapaluje, Vladimíre Andrejeviči. Tohle je Cauchyho úloha, jasně, řešíme ji modifikovaným zjevným Eulerovým způsobem s přepočítáváním, tomu pořád ještě rozumím, ale to je přece metoda prvního, maximálně druhého řádu chyby. Tady je ale řeč o akumulované chybě v řádu velké O dle h5. Kde je ten mezikrok?“
„Ale no tak, pane kolego… Ano, ta otázka dává smysl, ale u vás bych čekal, že tam ten odkaz na Simpsonovo pravidlo uvidíte. Uvědomte si, prosím, a to platí i pro vás ostatní, že hned v předpokladech jsme si stanovili nezávislost řešené funkce na y, je tam jen a pouze závislost na čase. To nám dává právo udělat ty čtyři zjednodušené odhady mezikroku a získat chybu kroku v řádu O dle h4 a akumulovanou chybu stlačit na O dle h5. Ale děkuju za tu otázku, Milane, chyba je na straně mého výkladu.“
Sdělit mi takhle elegantně, že jsem trouba, to každý neumí. Ale konečně jsem ten fígl pochopil. Lenka, která seděla zleva hned vedle, se mi naklonila k uchu a zašeptala.
„O čem jste to právě teď se Strojevem mluvili?“
Potěšilo mě, že nejsem sám, kdo má mozek zatažený pavučinami. A líbilo se mi, jak se mi rty dotkla ucha.
Čtvrtek začal těžce, pískáním budíku Elektronika. Rozloupnul jsem oči a hezkých pár sekund jsem se nemohl zorientovat, kde to, kurva, jsem. V hlavě ještě dobíhal nějaký nesmyslný, potrhlý film snu o diverzantech. Probouzet se uprostřed REM spánkové fáze není rozhodně to nejlepší, co člověk může udělat. Po zvuku naskočil i obraz a doostřil se. Naty otevírala okno a zívala na plnou tlamičku.
„Nevykašleme se na školu? Jsem úplně groggy. Měli jsme to druhé číslo nechat na jindy.“
„To by byla asi škoda.“
„Té devětašedesátky nebo školy?“
„Obojího. Zasklít dvoje laborky není dobrý nápad. A potřebuju pohnout s těmi grafickými výstupy pro šéfa. Jdeš do koupelny?“
„Jo. Nebudu dlouho, ještě, že jsem si tě vymyla z vlasů večer. Zavři to okno, prosím tě, je tam pěkná kosa. Ale vypadá to, že bude pěkně.“
Natáhnul jsem na sebe oblečení, které kupodivu stihlo trochu vyčichnout a přesunul jsem se do kuchyně. Marta Maximovna už odjela do práce, ale na stole stála mísa třeného - sytě červeného - tvarohu s cibulí, rozpečené ještě teplé bulky a lísteček. Na tom stálo UJELA MI RUKA S PAPRIKOU. BUDE TI STÁT, JAK KŮL. Docela mne to pobavilo. Přes rameno mi nakoukla soudružka studentka.
„Máma je prostě svá. Nevyzkoušíme, jestli má pravdu?“
„Hele, Lilith, nech toho. Dneska do školy prostě musím, nedá se svítit. Uděláš nám kafe? Jen si opláchnu čumák a vyčistím zuby.“
První para ve středu byla Teorie modelování energetických jevů v krásné světlé posluchárně B-204, kterou jsem měl tak nějak nejradši. Přednášel to děkan a bylo všestranně patrné, že tenhle předmět přednáší rád a se zaujetím. Přišel jsem poměrně brzy, protože předběžně očekávaný nával v bufetu se tuhle středu nějak nekonal a sednul jsem si na své vysezené místo v druhé řadě vpravo od uličky. Oknem pralo dovnitř nečekaně ostré podzimní sluníčko a já byl po příjemně stráveném úterním odpoledni v knihovně odpočatý a pozitivně naladěný. Den předtím jsem si ještě cestou domů koupil v knihovně v prodejničce v přízemí brožurku sovětského hovorového jazyka, které mne přímo oslovila svým názvem. Jmenovala se Ей, чувак! Vyšlo to v interní typografii VGBIL nákladem tisíce kusů za cenu pět kopějek a dnes je to sběratelský kousek. Ještě ji mám. V tom paperbacku jsem si četl a ani jsem si nevšiml, že si přisedla soudružka studentka.
„Dobré ráno, muži.“
„Jé, dobré ráno, sladká blondýnko. My jsme se teď někdy zasnoubili? To jsem musel být strašně ožralý.“
„Ty všechno bereš moc vážně. Ale ta představa se mi popravdě i trochu líbí. Si to představ, za takových dvanáct let, večer sedíš v koženém německém křesle v pracovně mezi knížkami, pokuřuješ dýmku, upíjíš z drahého gruzínského koňaku, kolem se batolí tvoje dcera s medvídkem v ruce a mašlí ve vlasech a tvůj syn se vyptává na nějaké zadání do školy. A tvoje žena si mezitím v koupelně upravuje kožíšek, aby, až dá děti spát, mohla udělat dobře nejen manželově ocasu, ale i jeho očím a rukám. A jazyku. Hmm?“