Sobotní instalace mučírny proběhla tentokrát bez větších problémů. V půl jedné jsem povypínal přímotopy, nainstaloval těžké fixační řetězy do půlpletru, připravil si věci z obou kufrů a když těsně před jednou dorazila do sklepa esemeska, že M+S dosud drhnou v zácpě na Letné, v klidu jsem si došel pro kafe, osadil osvětlení a vylepšil interiér koženými doplňky. Vyšlo to akorát, v okamžiku, kdy jsem dopíjel kafe, se právě oba spouštěli po schodech do sklepa. Maxel se vybavil poměrně solidní soupravou techniky včetně stativu a z alb, která prozíravě přibalil, jsem si udělal obrázek o tom, že Subway je, nehledě na to, že je opravdu mlaďoučká ten správný a hezounký tvor na podobný druh zábavy. Zatímco jsme si s Maxelem chystali výbavu, Subway se rozhlížela a po krátkém seznámení s instrumentáriem se jakoby mimochodem zeptala, jestli bychom to nemohli odložit na nějaký hodně vzdálený termín :-) Po shlédnutí naší neverbální reakce si ale raději odložila sama. Vzhledem k plánovanému pořizování obrazových záznamů jsme zvolili poněkud samoúčelný, leč efektní způsob fixace na dvojici zavěšených řetězů s příčkami pod lopatkami a před pánví. Po slibu, že bude hodná, jsme upustili od fixace nohou, ačkoliv smyčka na podlaze byla připravena - lidi si prostě někdy musí věřit, přestože vhodně směrované kopnutí kolenem by mne či Maxela připravilo o klidný spánek na několik dnů, nemluvě již o potěšení z jízdy na kole. Subway výsledek fixace ocenila slovy "kdyby mne tak viděla maminka !"

Ukázka základních drah na prsu proběhla bez jakýchkoliv excesů - Subway je roli subinky jako doma a umí si ji užívat, což nám umožnilo pracovat s výrazně vyššími hodnotami působení, než pro začínající běžně používám. Demonstrace rozdílu působení podél / napříč ale vyvolávala jisté obavy, aby nebyl narušen provoz restaurace. Pro zpestření děje jsem středohustotní elektrodu talířkovou vyměnil za měděný štěteček, s jehož pomocí jsem názorně předvedl působení ekvivalentního proudu v mnoha izolovaných bodech. Po zafixování dostatečné představy o možnostech štětce (on je to spíš kartáček) jsem Subwayi konduktivem napreparoval i druhou bradavku, vypnul jsem generátor, ukázal ho Maxelovi, aby Subway neviděla na panel, a s elektrodou bez proudu se mi podařilo uškubávající Subway přesvědčit o její účinnosti. Pak jsem jí otočil panýlek zdroje před oči. Takže, Subway, promiň mi ten žertík.

Efekt proudové hustoty jsem ještě dodatečně již s proudem ukázal na druhé pravé bradavce s talířkem (rozdíl účinku s taliřkem naplocho a s talířkem přiloženým hranou je velmi dobře zjistitelný i sluchem při stejné poloze ovladačů). Po krátké pauzičce si techniku vyzkoušel Maxel a program hrudník jsme úspěšně ukončili osazením dvou párů plochých elektrod a ověřením rezonančního efektu. Poté, co jsem si vyhrál já sám a následně i Maxel, dostala ovladač do ruky Subway a s Maxelem jsme se shodli, že teď jsme tam zbyteční a že bychom klidně mohli jít na pivo - zasněný pohled subinky, pohodlně v mezích možností opřené do řetezů a hrající si s knoflíky generátoru, mluvil za vše.

Práce v občanském odění ve sklepě SP má své nevýhody - zatímco ze mne lil pot (k čemuž si své jistě řekla i neustupující chřipka) a Maxel si v pravidelných intervalech otíral čelo, Subwayi byla zima, takže přímotopy jsme zase zapnuli. Subway jsme přejustovali do osvědčeného lomeného V vleže na zádech na lavici s kotníky fixovanými do řetězů a rukama za hlavou. Poté, co jsem si připojil talířek, prohlásila Subway, že je to ten nejohavnější předmět na světě. Nedalo mi to, vrátil jsem se ke kufru pro ostrou bodovou sondu, a když jsem si ji osadil ke zdroji, změnila Subway dosti rychle názor. Jsem starý dobrák, vrátil jsem se k talířku, následně pak vystřídanému kuličkou. V praxi jsme ověřili rozdíl mezi sběračem na podbřišku (plochá konrádí elektroda) a pod hýžděmi (kovová čelist shredderu), zmapovali inervaci labií a poštěváčku na drahách proti sběrači a s dvojicí středohustotních kuželíků ověřili účinnost některých drah podél / napříč. Dráha od báze poštěváčku k zadní spojce labií se Subwayi líbila natolik, že mi z oroseného čela málem upadly brýle, když jsem se snažil nekazit jí potěšení a nepustit elektrodu :-) Brýle mi nakonec neupadly, elektroda ano. Kvůli tuhnoucím kotníkům a celkovému prokřehnutí jsme dali Subwayi pauzu. Ta jí promptně využila tím, že si vylezla na lavici k přímotopu, s nímž se snažila navázat intimní vztah. Nevím, nakolik vstřícným se přímotop ukázal, nicméně má nabídka na donesení opalovacího oleje nebo alespoň tuku na smažení z kuchyně nebyla využita, stejně jako návrh na opatření prskajících lojovic či planoucích pochodní pro prohřátí organismu. K prohřátí organismu byla nakonec použita kláda a lehké inventární důtky - o modelu "písečná zmije" jsme se shodli, že nechává hezky čitelný podpis, nicméně Subway měla námitky, že to prý bolí :-) Vinou chřipky jsem opomenul dodat oblíbenou větu "a kdo říkal, že to NEBUDE bolet?". Maxel mezitím studoval Graevesovo speculum a porovnával je s plastovým ze svého instrumentária. Subway byla v pokušení vyzkoušet ho, nicméně má poznámka o tom, že je rozevíratelné jako vrata od garáže a vede jako měděná kláda, její nadšení zchladila na bod mrazu.

Maxela mezitím zaujala sada "vaginálek za pár korun" v trojím provedení, k vyzkoušení jsme zvolili model s odpojovacím přívodním vodičem. Kvůli prohřívací akci jsme zrušili připojení sběračů, proto jsme se s Maxelem dohodli, že kuželík budeme považovat za sběrač. Véčko za pár korun nemá nijak výrazný límec proti vytlačení, takže během úvodu akce bylo nutno průběžně kontrolovat (poměrně mělké) umístění vaginálky do poševního vchodu, neb Subway měla proti jejímu osazení výrazné (byť neverbální) námitky, projevující se ve snaze elektrodu vytlačit. Tomu ostatně vydatně napomáhaly i stahy obou levatorů. Problém zmizel při následné hlubší instalaci a přesunu kuželíku na klitoris. Čas začínal trochu tlačit (podzemí jsem si rezervoval pouze do pěti, neb následná políčka rezervačního systému již byla obsazena), proto jsem po krátké úvodní ukázce možností zapojení "na dlouhé zimní večery" předal generátor Maxelovi k dokončení díla. Ten dal nakonec ovladač do rukou Subwayi, s níž jsme se nakonec shodli, že základem dobrého elektroorgasmu je dokonalá znalost vlastností generátoru a používaných elektrod. Inu, vždycky se nepodaří. Subway jsme odkurtovali (okamžitě se přilepila k přímotopu) a dali se do rušení pracoviště.

Nejohavnější a nejzvrhlejší bdsm aktivitou je třídění materiálu na moje / cizí /erární. Po zhruba deseti minutách se ale podařilo identifikovat veškerý inventář a umístit jej do správných míst. Navzájem jsme si odsouhlasili pořízené obrázky (digitální technika je stejně vynález), zrušili osvětlení (tentokrát se mi podařilo nepopálit se) a vysoukali se na denní světlo, již značně zvečerněvší.

Resumé ? Hezké a příjemné odpoledne (a večer předchozího dne), strávené ve společnosti sobě blízkých s užitkem pro všechny zúčastněné. Mám-li zmínit negativa, leží plně na straně SP - tepelná pohoda sklepa není ani zdaleka optimální a rezervační systém neukazuje, kdo má rezervován který interval, pro případ dohody.

A nyní Maxel.
Kdysi jsem při svém surfování a objevování "úchylných" stránek narazil na šílenou reportáž z Iževska. Nevěřil jsem vlastním očím, stejně jako později Subway, ale něco mi našeptávalo, že v těch elektrických proudech může být skryto úžasné vzrušení. Sem tam jsem na Milkovovy stránky zavítal a nabyl dojmu, že pokud se to umí, tak to opravdu může být zajímavé poznávání. Ovšem teprve, když jsem v Mučírně získal osobní kontakt na Milkova, mne napadlo, že by stálo za to ho požádat o "školeníčko". V okamžiku, když jsem si přečetl podobné reportáže od podobně "ujetých" párů, jsem nabyl jistoty, že za zkoušku nic nedáme.

Jak píše Milkov i dále Subway, vše probíhalo hladce. Nebudu zdržovat popisováním svých pocitů, protože jsem byl v té nejméně akční roli, ale velice stručně pro ty z vás, které to bude zajímat:

Připadal jsem si jako slon v porcelánu. Obdivoval jsem Milkovovu jistotu, se kterou správně volil elektrodu, napětí i místa působení, a přál si být jednou takový frajer, jako je on. Pokaždé, když mi Milkov řekl "Tak a teď je řada na Tobě", cítil jsem se jako učeň. Opravdu není snadné na poprvé zajistit správný balanc mezi ET a ES.

Přiznávám však, že jsem cítil pocit uspokojení a vzrušení při pohledu na sténající a bezmocnou Subway. Vždy po ukončení "lekce" jsem však viděl klid a jistotu v jejím výrazu, což samozřejmě dodávalo klid a jistotu i mně. A dodalo mi to též chuť dál hledat, experimentovat a poznávat, protože byť nejsem ani elektrikář, ani lékař (z Milkovova školení jsem měl pocit, že on je obé), mám dojem, že naučit se citlivosti a odhadu při správné dávce trpělivosti a odvahy lze.

A věřím, že ES brzo dokáži přivést Subway k dosud nepoznané rozkoši. Těším se na to. Díky Milkove.

Maxel

A Subway, tedy druhý konec drátu ...

Kdy jsem se poprvé dozvěděla o používání elektrického proudu jako součásti erotických hrátek? Nevím přesně, ale jednoznačně to bylo od Maxela. Zprvu mě tenhle nápad nezaujal, říkala jsem si, že tohle zkoušet snad ani nemusím. No jasně, byl to strach:o) Představa, že mnou někdo prohání tu nebezpečnou elektriku, mě opravdu nelákala - co kdyby mu to přece jen náhodou ujelo, že? Maxel postupem času začal nosit domů víc a víc článků o provádění "různých věcí" s elektrodami, svorkami a vším tím "harampádím", což jen potvrzovalo, že si v tomto tématu nachází čím dál větší zalíbení...UPS:o)

Jednoho dne to však nebyl další článek, s čím mě vítal mezi dveřmi, nýbrž černá krabička se čtyřmi kabílky. Asi tušíte, oč šlo, mně to došlo hned. Po dvou minutách už jsem byla bez trička a zkoušela, jaké to je být pokusným králíkem:o) Ne, byla jsem opravdu zvědavá, jak na mě elektrody připevněné na prsu zapůsobí. Musím říct, že první dojem nic moc, ale Maxel si vyhrál a vypadal spokojeně.

Asi po měsíci jsme si domluvili odborné školení s Milkovem, jelikož mít krabičku doma a umět s ní zacházet jsou dvě rozdílné věci, a tento pán se nám zdál ze všech nejpovolanější, neboť právě on byl autorem oněch donášených reportáží. Dohoda zněla: Teorie v pátek, praxe v sobotu.

Následující pátek jsme se tedy vydali na smluvené místo - na Starou Poštu. Pamatuji si na to šimrání v podbřišku při sjíždění z dálnice:o) Milkov nás ale přivítal velmi mile a skoro celý večer s námi strávil nad problematikou elektrického proudu procházejícího dívčím tělem. V jeho terminologii jsem se občas ztrácela, proto moje pozornost občas utekla k přítomným dámám v kožených šatech, rokujícím s pány, před kterými bych opravdu nechtěla stát jen v ponožkách:o) Před půlnocí jsme se rozloučili a uháněli směr Praha.

Příštího dne asi ve tři odpoledne jsem už, pozorujíc toho sympatického pána, jak z kufru vyndává nablýskaná želízka, bombičky, svorky, bodáčky a samé zvláštní věci, stála s tabulkou mléčné čokolády v ruce v malé, zešeřelé místnůstce, kde se člověk div nebouchal hlavou o strop. Zatímco Maxel chystá kameru a foťáky, já přemýšlím o útěku:o)

Na rozkaz těch dvou jsem si ale musela odložit. Pak mě vestoje připoutali řetězy a začali si na mně ukazovat, jak to který z nich s tím proudem umí. Pravé prso, s nímž si pánové začali hrát, mi za chviličku hopsalo jako o závod. Nebylo to nepříjemné. Když však Milkov zvýšil napětí, příjemné pocity se změnily v bolest, která byla chvíli nesnesitelná, chvíli mi způsobovala nesmírnou rozkoš. Nepříjemné bylo taky rychlé střídání frekvencí (to mi občas unikl i nějaký ten sten) /*to mi nedá, větší eufemismus jsem už dlouho nečetl (Milkov)*/ , ocelový štěteček, jímž mi obtahoval bradavku, a když se nad tím tak zamyslím, vlastně žádné působení jeho hraček na moje bradavky se mi nelíbilo. No... i když:o)

Po prohřátí omrzlin u přímotopu mě vleže přivázali ke stolici (z čehož mě 3 dny bolela záda) a roztažené nohy mi připevnili nahoru k řetězům visícím ze stropu, takže jsme museli každých 10 minut pauzovat, aby mi nezmodraly:o) Na lopatkách jsem si při poslechu Milkovova výkladu připadala jako na pitevně. Možná by mě vzrušovalo, kdyby tam s námi těch "studentů" bylo víc:o)

Nedokážu pořádně popsat, co jsem cítila, když Milkov ukazoval Maxelovi ty spodní dráhy. Chvílemi mi připadalo, že mě rozřezávají, pak to lechtalo, brnělo,... Měla jsem z toho spoustu různých a smíchaných pocitů. Jen ten jeden, že by mě měla elektrostimulace dovést až k vrcholu, chyběl. I když jsem pak sama dostala ovládání do rukou, nenašla jsem tu správnou cestu. Možná je to otázka tréninku, nevím. Z elektrod na genitáliích jsem měla docela strach, ale Milkov byl opravdu opatrný, takže druhá fáze školení pro mě byla nakonec o něco příjemnější než ta první.

Tímto, bych Ti, Milkove, chtěla poděkovat za ochotu a zapálení. Myslím si, že je dobře, že jsou mezi námi i takoví lidé, jako jsi Ty.